Grafik ohne Grenzen

Horst-Janssen-Museum, Am Stadtmuseum 4-8, Oldenburg
28.únor-11.duben 2010

Mé rozhodnutí využít osobního pozvání a zúčastnit se zahájení výstavy Trienále grafiky v Oldenburgu se potvrdilo jako volba správná. Vzdálenost od Prahy je to poněkud větší, ale po německých dálnicích je jízda i v dešti radostí. Zajímavé je, že od německé strany jsem v lednu na otázku po dalších českých participientech na výstavě dostal zápornou odpověď, což na místě bylo vyjeveno jako omyl. Z naší republiky zde bylo asi pět dalších grafiků.
Výstava v rámci International Print Network Kraków - Oldenburg - Wien 2009-2011 byla druhou putovní zastávkou v rozmezí dvouletého projektu mezinárodní úrovně současné grafiky. Každé ze tří měst si tvoří svou vlastní koncepci vystavených grafických listů. Pro mne bylo radostnou zprávou, že mi 31.prosince 09 přišla e-mailem zpráva, že „mne vystaví“ a otázka, zda-li přijedu na zahájení. Obratem jsem souhlasil, s tím, že odvolat kvůli sněhu na silnicích se to dá vždy.

Můj Hamburk -
Protože jsem se rozhodl vykonat tak dalekou misi vozem, nastavil jsem si čas o jeden den dopředu příjezdem a noclehem v Hamburku s tím, že si konečně budu moci prohlédnout i toto pro mne vzdálené město obchodních lodí a kultury. V sobotu dopoledne  jsem tudíž vyrazil navštívit Hamburger Kunsthalle s tím, že chci vidět temporární soubor „moderní klasiky“ pod názvem POP LIFE. Naštěstí jsem měl možnost se k této výstavě propracovat přes to, čemu by se dalo říci moderní základy klasického umění, kdy se ještě opravdu kreslilo, malovalo a modelovalo. To byla opravdová lahůdka, vidět opět tzv. klasickou modernu, 19. století a přídavkem staré mistry na živo. Prostě zopakovat si před lekcí abecedu. Smutek mě dostihl v momentě procházejíc komplikovanými prostorami a spojovacími chodbami s novou přístavbou Kunsthalle, kde se vystavovala v několika boxech v podstatě následující díla: „řemeslníci odešli, nechali po sobě nedozděné cihlové přepážky a blbě osazené dveře“. Párkrát jsem to již zažil, takže mne to z míry nevyvedlo, ale právě proto, že už jsem to několikrát a v mnoha mutacích viděl, tak pokaždé si kladu stejnou otázku s velkým písmenem Proč?  Proč takhle zbytečně si „nasíráme“ příznivce umění v podstatě neužitečnými objekty. Pro mne to ve výsledku znamená vždy body dolů pro obec umělců, když se na takovouto výstavu jednou za čas rozhodne vyrazit dejme tomu průměrně vzdělaný milovník volného umění a třeba ještě k tomu s celou svou rodinou, aby zjistili, jak že to současné a moderní vypadá. Řekl bych, že jim rozumím, že příště k naší smůle místo do galerie vyrazí raději za ty prachy do kina nebo rychlého občerstvení. A výstavou POP LIFE jsem si to jenom potvrdil. I když to byl soubor vybraný dnešními kurátory uznávaných jmen. Vidět to ono na živo pro mne radost není vůbec, snad krom prací Andy Warhola a Keith Haringa. Ale čemu nerozumím, že takovou provokativní prázdnotou Damiena Hirsta v pozlaceném akváriu s naloženým telátkem s platinovými kopýtky byli moji sobotní spolunávštěvníci nějakým způsobem fascinováni. V této výstavní prostoře jich skutečně koncentrace byla největší. Fascinováni odvážným gestem nebo vzkazem „umělce“ – zde je před vašimi zraky to, co bylo nedávno ještě živé, díky formaldehydu zastaveno v čase – podívejte na to. Možná, že příště se někdo další odváží presentovat takto pojatého novorozence nebo souložící pár. Ale k čemu a proč? Postaví si to někdo s radostí do svého bytu? Ale možná se pletu a nemocná doba si žádá nemocné dílo, nemocného autora.
Nicméně, z tohoto moderního, pro mne smutného křídla Kunsthalle, jsem se vracel k východu přes staré mistry a 19. století a i když nejsem snad staromilec, nějak se mi v hlavě usídlil pocit, že vytvořit věc, bez nároků na zástavu srdce diváka nebo podráždění jeho sociálního postoje v životě, je pro mne v současné době příjemnější volba. Vytvořit v divákovi pocit radostný, nikoliv zmatek nebo dokonce rozhořčení. To je snad i zbytečné trucování nedospělého dítěte.
Takže jsem se i s pěknou předjarní deštivou procházkou ulicemi sobotního Hamburku přemístil k autu a přejel asi 250 km do univerzitního města Oldenburg. Cestou bylo o čem přemýšlet.

Můj Oldenburg -
Galerii i hotel jsem znal z fotografií na internetu, nebylo složité je najít. Vzdálenost vůči sobě nepřesahovala jedno sto metrů. V hotelové recepci na mne čekala obálka s instrukcemi, mapou a dalšími brožurami a v hotelu přepychový apartmán se skvělou vydesignovanou sprchou. Němci jsou pro mne svou dokonalostí organizátorský vrchol, vyjadřuje to jejich slovíčko „pünktlich“.
První co jsem potřeboval v den sobotního příjezdu do města absolvovat, byla vernisáž rozšiřující dění okolo zahájení Trienále. Výstava dvou autorů grafiků, kurátorů vídeňského Kunsthausu, přesně odtud, kde se bude otevírat 6. května třetí díl Trienále pod názvem Multiple matters. Krátkou prohlídkou roztomilým centrem severoněmeckého Oldenburgu jsem se přemístil do budovy Sociálního soudu, v jehož prostorné vstupní hale s ochozem, byla anoncována zahajovací ceremonie výstavy naplánována na šestou. Znalý akademických čtvrthodinek od nás jsem byl zvědav, jak si dá na čas pedantní Němec a nemýlil jsem se v odhadu 20 minut, ale pak už „jely“ hned tři proslovy za sebou. Vystavené práce sice byly velkého až obřího formátu, ale co se týče barevnosti, tak to nebylo ani čb ale spíše šedo bílé. Nu zkrátka, dle mého soudu, si pánové špatně odhadli své síly a místo aby se velkolepého prostoru soudního dvora zmocnili a zaujali, tak se jejich práce staly ukázkovým doplňkem bez výrazu - typu „ztraceni v prostoru nebo prostorách“. Ale klobouk dolů před solidárností pořadatele. Návštěvníků přišlo tak akorát a všichni v náladě výborné.
Poté jsem se přesunul i s těmito vystavujícími a dalo by se říci novými známými, nočním a vlaze předjarním Oldenburgem na půdu Muzea, kde se od osmi hodin mělo konat setkání pozvaných kunstlerů s pozdní večeří servírovanou v muzejním Art Café. Ale nejdřív nám byla zpřístupněna všechna křídla moderní budovy Horst-Janssen Muzea s hotovou instalací děl. Nádhera.
A čím ještě mě organizátoři radost udělali, že jednu z mých grafik otiskli v základní informační brožuře Grafik ohne Grenzen věnované Trienále a dalším doprovodným akcím. Což je tiskovina ve velkém nákladu, rozdávaná v tomto městě plnými hrstmi.
Ale pro hlavní a nosný motiv grafického Trienále zvolili organizátoři digitální tisk v kombinaci s dřevořezem od Alicie Candiani z Buenos Aires, Argentina. Pro mne neuvěřitelně optimisticky vyznívající práci, kterou vytěžili velice profesionálním způsobem při propagaci grafického Trienále. Tento motiv byl velmi dobře propojen s reklamou jak směrem ven, tak i jako interní motiv pro veškeré tiskoviny této chystané akce.
Nehledě na to, že i autorka sama na mne udělala veliký dojem při našich rozhovorech svou vitalitou, srdečností a otevřeností vůči nám ostatním. Sám příběh vzniku a použití fotografie mladé dívky pro její dílo byl okouzlující.
Při samotné prohlídce expozice v moderních prostorách  H.-J.-Muzea, jsem smekal opět před profesionálním přístupem k instalaci a zároveň se mi do hlavy loudilo vědomí toho, kolik autorů přesedlalo na digitální výstup své práce oproti klasickému „ručnímu“ řemeslu. Tzn. že skoro třetina prací měla finální digitální výstup. Tak si tak uvažuji nahlas, je to ještě vůbec klasika a originál, když dávám jako autor z ruky své dílo s vědomím omezené trvanlivosti vůči světlu? Vždyť každému z oboru musí být jasné, jak se barva z digitálního tisku bude časem na světle vytrácet. Smutný pohled pro majitele takového grafického listu na stěnu, třeba po návratu z delšího pobytu mimo objekt, kdy se slunce „napije“ barev. Ale možná, že první reakcí bude návštěva očního lékaře, protože on nebude věřit, že by nezodpovědný autor použil "šisující druh kolorovy". Tak to mne trochu znervózňuje, že zde za cenu usnadnění si práce trochu ruinujeme kredit kvality před důvěřivým publikem. Na důvěryhodnosti to těm zatroleným umělcům zase nepřidá.
Ale obecně mne vystavené práce překvapily mnoha zajímavými nápady. Pořád je co ukazovat nového. Ale znovu si také potvrzuji, že jakmile se začne pracovat v „seriózním“ zobrazivém odvětví umění s fotografií, málokomu se podaří vybalancovat a ozvláštnit něčím tu zdánlivou jednoduchost a práci s prvoplánovostí a popisností speciálně u tohoto média.
Na závěr této připravené noční prohlídky expozice grafiky byl uspořádán zmiňovaný večer pozvaných autorů  a příznivců muzea s večeří. Setkání to bylo opravdu od první chvíle velmi vřelé a byl jsem mile překvapen otevřeností všech kolegů z Evropy. Myslím, že takovou uvolněnou zábavu bychom si v našich podmínkách utvořit nedokázali.
O to lépe jsem se na druhý den cítil již v hotelu při rozkošnické snídani, kde jsem potkával již první své nové známé z předvčerejšího večera-rána. Nu a pak před polednem začal zahajovací ceremoniál. Sál byl vrchovatý posluchači, i to byl pro mne docela nezvyklý dojem z této země. Provést vernisáž v neděli a ještě k tomu v pravé poledne v Čechách, by byl určitý druh umělecké sebevraždy. A protože Němci rádi hovoří a to hodně, vyslechli jsme si nekonečné projevy od čtyř hlavních představitelů Trienále. Kdo neseděl na židli, byl opravdovou obětí na poli Kunstu. Naštěstí byli tito přednášející velmi vhodně úvozováni hudební složkou. A to byla skutečná lahůdka. Představte si prosím, skupinku asi sedmi šestnáctiletých mladíků, oblečených v černých kalhotách a košilích s vyhrnutými rukávy, v rukou s rytmickými nástroji typu dřívka, dřeva, dutá dřeva, triangl, činely a chrastidla, to celé pod názvem Schlagwerk Nordwest. Výsledným dojmem byly geniální krátké hudební kompozice z pera jejich učitele, vystupujícího v tmavém, ale svižném obleku se stříbrnými afro-vlasy do půli zad. Nádhera. Celkový dojem rozpumpoval i jinak nedělně chladné věkově starší německé publikum. Tedy úspěch. A asi po dvou minutách nekončícího potlesku byla výstava výsledků Trienále – Grafik ohne Grenzen zde v Horst-Janssen Museu zahájena.
Dalším zpestřením, které nás ještě odpoledne čekalo, bylo otevření sekce grafiky tisknuté technikou sítotisku v Artothek Oldenburg. Což byl další skvělý prostor poslouživší jako součást expozice Trienále. Za běžných podmínek má tato Artotheka pro své klienty zápůjčkovou funkci. To znamená, že potřebujete–li do svého užívaného nebo obývaného prostoru dostat třeba pocit uměleckého detailu, organizace vám nabídne na základě výběru, pronájem grafické kolekce na dobu určitou, jak v paspartách, tak i v rámech. A po domluvené lhůtě se rozhodnete ke koupi nebo obměně. Což je obdivuhodné dělat organizačně i časově.
A právě zde, v budově Artotheky bylo odpolední zahájení provedeno pro návštěvníky i s odborným výkladem ředitelky sbírky.
A tím byl završen skvělý, bohatý a pro mne přínosný grafický víkend na území našeho severního souseda. Pro umění se mi to zdálo jako návštěva požehnaného kraje se smyslem a potřebou starat se o estetiku, vkus a vzdělání místních lidí. Měl jsem opravdový pocit, že peníze jako energetický proud tečou tím nejlépe možným směrem – vzdělávání, osvěta.
Tak to byl pro mne vzácný a skvěle strávený čas, to byl můj Oldenburg. A za pár týdnů začíná třetí část tohoto triptychu grafických výstav a to v Kunsthaus, Vídeň. Budu tam.
                                                                                                                   Lukáš Bradáček
                                                                                                                
Multiple matters - Grafische Koncepte ……. 7.5.-3.6. 2010
Künstlerhaus  Vien
Opening 6.5.2010, 7 p.m.
7.5. – 13.6.2010
Daily 10 – 18, Thursday 10 – 21    

Reportážní fotografie:

Příjezd do Oldenburgu	Pohled do expozice
Ze zahájení	Ze zahájení
Vystoupení skupiny Schlagwerk Nordwest	Z vernisáže
Z návštěvy Artotheky	Z návštěvy Artotheky
Z recepce

 Lukáš Bradáček 
*18.4.1964, Praha

Studia:
1978-82  Střední odborná škola výtvarná, Hollarka, Praha
1982-88 Vysoká škola umělecko průmyslová, atelier monumentální malby, Praha

Obory výtvarné činnosti:
Malba, návrhy a realizace vitrají a kovářských prací, sochy v kameni, dřevu i sklu, interiérový a exteriérový design staveb, kresba, grafika ...

VÝSTAVY (výběr):
1990 -„12. INTER. BIENNAL OF WATER-COLOUR PAINTING”, Roma, Italy; 1991- „5 ARTISTS FROM PRAGUE“, Galerie N°1, Mnichov; 1995 - „ČESKÝ LINORYT”, Czech centrum, Berlín; 1997 -„PRINTMAKERS FROM PRAGUE”, Bath, G. Britan; 2003 - „ZÁTIŠÍ A DUTÉ HLAVY”, Galerie Kabinet, Brno; 2006 - „SOUČASNÉ ČESKÉ EX-LIBRIS“, Letohrádek Hvězda, Praha; 2008 - „OSTROV RADOSTI“, Galerie Budoucnost, Ostrava; 2010 - „EUROPEAN CONTEMPORARY PRINT TRIENNIAL 2010“ Saint Lys, Toulouse, France; 2010 - „ČESKÁ SVÁČA V AMERICKÉM CENTRU”, Americké Centrum Plzeň

www.bradacek.eu