|
Radní pro kulturu HMP Ondřej Pecha předává cenu Vl. Boudníka M. Axmannovi
|
|
Axmannovo jméno se stalo synonymem pro novodobou renesanci české litografie tištěné ručně z kamenné matrice na papír. Pracuje tedy s technikou kamenotisku v jeho původní, historické podobě a experimentálními postupy dospívá k mezním polohám jeho tiskových možností. Podle jeho slov otiskování kamene neprobíhá jen v poloze grafické techniky, ale je koncepčním kultivováním vlastního jazyka. Věnuje se též ilustraci, především však tvorbě autorských knih, které svým pojetím pokračují v linii váchalovské knižní tvorby a ve všech ohledech patří k nejoriginálnějším a nejautentičtějším příkladům novodobé knižní kultury. Své zkušenosti, k nimž přispěly i četné stáže v zahraničí, stejně jako mimořádné osobní zanícení, předává po léta jako zkušený pedagog svým žákům v grafických dílnách Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze nebo Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni, kde kamenotiskařské dílny založil a organizoval s přesahem do zahraničních workshopů (Německo, Belgie, Švýcarsko, Mexiko). Axmannovo grafické dílo je oceňováno i v kontextu mezinárodním, kde si nalezlo své pevné místo.
|
|
PhDr. Ivan Neumann představuje dílo M. Axmanna
PhDr. Ivan Neumann (*10. 5. 1945), 1963 - 1968 studoval na FF UK v Praze (obor dějiny umění); od 2000 ředitel ČMVU v Praze, od 2009 ředitel o.p.s. Pelléova vila. Kurátor desítek výstav českého umění doma i v zahraničí.
Mikoláš Axmann, Chodec, 2009, kamenopis, 176 x 145 cm
Další díla:
Teď, 2009, kamonopis, 176 x 145 cm
Vždycky s tebou, 2009, kamenopis, 176 x 145 cm
|
|
Mikoláš Axmann laureátem Ceny Vladimíra Boudníka za rok 2009
V rychlé době „virtuality“, udivujících technických a technologických zázraků si Mikoláš Axmann vybral pomalou a obtížnou práci s tradičním litografickým kamenem. Kamenotisku (sám používá výraz kamenopis) se věnuje soustředěně od převratných osmdesátých let, kdy ukončil akademická studia v ateliéru prof. Čepeláka spolu s řadou vrstevníků z dalších ateliérů AVU, kteří tak nepřehlédnutelně vpadli kolem poloviny osmdesátých let do českého umění.
Grafická tvorba Mikoláše Axmanna se neodehrává pouze ve škálách černé a bílé, ale uplatňuje se v ní i autorovo výrazné koloristické cítění. Dramaticky tu vyvstává komplikovaný, neprostupný svět, v němž jsme se ocitli, v němž žijeme. Ten svět je Axmannovi především přírodním děním, plynoucí živou událostí, která nás vyzývá k pokusům o odhalování a odkrývání. Svět nás v Axmannových tiscích svou neprůhledností a neprůchodností stále zkouší, podobně jako zkoušel eremity, a my nevíme, jak naše zkoušky i pokušení dopadnou, kterým máme odolat, kterým podlehnout a které zkoušky podstoupit. A máme je vůbec podstupovat? Ve světě je odpověď obtížně k nalezení.
V řadě Axmannových kamenotisků se výrazně ozývá čas i bezčasí přírody-země, nositelky živého i schraňovatelky zaniklého, když umělec proměňuje litografické kameny v nálezy hledače fosilií. Jejich plocha, plná houštin nesnází se může náhle zjednodušit tak, že jí dominuje jediný, spíše tušený než kategorický tvar sugerující dojem zkamenělého otisku, záznamu a vzkazu z hluboké předhistorie. Tak i kámen sám, svědek utváření světa, s nímž Axmann soustavně pracuje, je pociťován jako hlubinná vazba se světem „před“, v němž ještě neplatí civilizační zlom mezi člověkem a přírodou, jako vazba, která osvobozuje od nadbytečností každodenních shonů i snadných povrchností.
Axmannova tvořivost však obsahuje i polohy jakoby navazující na stále živou tradici grotesknosti a sebeironie v českém umění minulého století. Jeho tvorba zvýrazňuje tyto rysy v sérii jakýchsi svrchovaně výtvarných komentářů k sobě samému i ke světu, který popisuje bujná, nenasytná čára, jíž neuniká nic sakrální a osudové, nic banální a směšné a která vzájemně vše proplétá a proměňuje.
Mikoláš Axmann se rovněž představuje jako umělec s jistotou nakládající s monotypem, pro něj jednotiskem, otiskovaným samozřejmě z kamenných desek, tentokrát třeba i na plátno v několika barevných vrstvách. Popudy k jejich vzniku a podobě, k jejich neutuchajícím proměnám, které se řadí v sériích emanovaných jako fyzikální kvanta, se rodí ve středu přírodního, stále explodujícího dění, ponořeny do plynutí času, strhávány jím a zároveň utkvělé mimo něj jako záblesk úplného rozumění. Ohromné intenzity výrazu dosahuje Axmann touto technikou obzvláště ve velkoformátových monotypech vznikajících soutiskem k sobě řazených kamenů. Planutí těchto kamenopisů – jednotisků jako by tu dokládalo Hérakleitův výrok: „Kosmos, stejný pro všechny,…. stále živý oheň, který se zažehává podle míry a uhasíná podle míry.“
Ivan Neumann, leden 2010,
kurátor prezentace Mikoláše Axmanna v Clam-Gallasově paláci
Porota a zásady Ceny Vl. Boudníka 2009:
CV Mikoláše Axmanna:
|
.gif)
