Jaroslav Rotbauer - Chvála periferie

[…]
Co to je grafik nebo grafika jako obor jsem vůbec netušil, ale odlétly mé veškeré sny o létání – prý „leteckých mechaniků mají až dost“. To bylo roku 1943, ještě mi nebylo ani čtrnáct let. S brekem jsem to mamince, která na mne venku čekala, oznámil a oba jsme se dohadovali, není-li to člověk, který těží tuhu-grafit, nebo něco podobného…

Tatíkovi, když různě zjišťoval, co to „grafik“ vlastně je, až někde v hospodě chlapi říkali: „No, Josef, to tvůj kluk chytil dobře! Vždyť i teď ve válce mají grafici své odbory!“ A že vědí, že existuje typograf, fotograf, chemigraf a že mají cosi s tiskem a novinami. Posléze jsem byl nějakým řízením poslán na grafickou školu, kde jsme se z brožurky dověděli víc. Tatínek vida, že jsme všichni vedle, tak sehnal někoho, kdo věděl ještě víc. Profesor Olša nám řekl, že i když jsem byl takto vybrán, že stejně bych se měl velmi cvičit. Poradil tatínkovi, aby mi zaplatil kurs u reklamní agentury Rotter na Poříčí, takže otec mi tam asi na dva měsíce pobyt zaplatil (horko těžko, peněz jsme nikdy neměli dost), abych aspoň něco z té grafiky pochopil. Poprvně jsem měl v ruce tempery Talens, které mi bylo přímo líto otevřít a vymáčknout a PATLAT, tak byly ty tubičky krásné. Nebo crayony, kuní štětce, škoda to zničit. Jak vzpomínám, byl tam se mnou i mladej Minařík, vnuk známého malíře. Po roce studia na grafické škole byly vysoké a umělecké školy zavřeny, ale vedení těchto škol se podařilo, že posluchači nemuseli do rajchu na totální nasazení, ale byli jsme totálně nasazeni zde v Praze u družstva pro rukodílnou výrobu DORKA, kde se pletly z loubků (což je slabá dřevěná hoblina) dlouhé pásy, z nichž se poté splétaly a různě šily boty proti mrazu, obaly na granáty a bomby pro wehrmacht.

Tak jsme se tu na Václavském náměstí proti koňovi sešli posluchači UMPRUM, Akademie, konzervatoře a my – grafická škola –, tedy skoro celý umělecký dorost.
Musím přiznat, že jsme si toho dobrodiní, že jsme mohli být nasazení doma v Praze a u poměrně lehčí (spíše ženské) práce, ani moc nevážili. Vyváděly se lumpárny, hrály se různé hry, z dlouhé spojovací chodby byl kuželník, později cosi jako dnešní petanque, kdy se skleněná těžítka (koule, kde sněží apod.) metala z dálky proti sobě. Komu se rozbilo, ten prohrál. Hrála se čára, karty a jiné hry. Kreslilo se, aby se to, co už jsme se naučili, nezapomnělo. Hlouposti, rošťárny a klukoviny většinou procházely, ale některé blbosti se za tehdejších podmínek daly považovat i za sabotáž či nepřátelství proti Říši. Jednou se hloupost a klukovina nevyplatila mně a kamarádovi, když nás treuhänder (Říši věrná ruka, Čech, jeho jméno si budu pamatovat navěky) načapal, jak místo rovnání úpletů ve skladu tam ty úplety po sobě házíme, takže nevzniká pořádek, ale bordel. Já, který byl u něho blíž po ruce, jsem dostal facku, až jsem upadl do hromady těch úpletů (takovou ránu snad už nedostanu). Uznávám, že právem řval, že nás nechá odvést pro poškozování wehrmachtu a tudíž – SABOTÁŽ!!! Tekla mi krev z nosu i úst, bolelo to, tak jsem utekl. Bylo to už asi po 20. dubnu, do práce jsem pak už nešel. Prosecký rodinný doktor, bělogvardějec, se už zasebevraždil i s rodinou, tak jsem musel k doktoru policejnímu (normální s tím nechtěl nic mít). Měl jsem hubu jak balón, uznal mě neschopným, ale ani za nic nechtěl vědět, co a jak se mi stalo. Válka skončila. Pak – při vyřizování formalit (mzda, zápis do arbeitsbuchu, různá potvrzení atd. ) se treuhänder  omlouval, že ho naše lumpárna moc rozčilila a že to bylo v té době velmi nebezpečné. Já to uznal, nakonec o všech našich klukovských „sabotážích“ a lotrovinách ani nevěděl…

Prakticky vzato jsem byl asi nejmladší totálně nasazený „SABOTÉR“. Bylo mi patnáct let! Z toho by si mohl leckdos udělat slávu, mnohý i politické postavení…
V Dorce jsem poznal nové lidi, známé i mou cestu určující. Často jsem pozoroval, pokud si to nechal líbit, Umprumáka Karla Rohlíčka, jak brkem či seříznutým rákosem kreslí heraldická znamení, erby, české symboly. Fascinovalo mne to. On byl rover-skaut, veslař za VK Blesk na primátorské osmě, kluk silnej, já píďa. Jednou ho při tajném nepovoleném kreslení obtěžoval a žvanil mu do toho kluk z grafické školy. Obtěžovaný ho jemně odstrčil – vsedě –, ten, co opruzoval, zády probořil příčku – cihlovou zeď. „Karel Rohlíček & syn“ měli ve Vysočanech tiskárnu, o to mi byl tento syn Karel bližší. Po revoluci, kdy se Karel Rohlíček vyznamenal likvidací ostřelovače na Týnské věži na Staroměstském náměstí, mi při setkání poradil, že mohu vstoupit k nim do 5. oddílu vodních skautů, což byl jeden z předních skautských oddílů (osobně myslím, že nejlepší). Později odjel do Paříže studovat na Akademii, poté do Kanady, pak už jsem ho neviděl.

Ale dověděl jsem se, že v Kanadě zakotvil a úspěšně tam žije.  V pětačtyřicátém o prázdninách jsem jel na skautský tábor zmíněné „pětky“, který se konal na malém ostrůvku jezera Seč u Chrudimi. Sestra mi tam poslala dopis, v němž se mi oznamuje, že budu zařazen do třídy G/F a pokračovat v kreslířském kurzu. Zatímco za války měli grafici jednu až dvě třídy, teď bylo tříd roztroušeno po celé Praze několik. Do znovuobnovené Státní grafické školy se nahrnula spousta lidí různého původu, národností i věku. Já stále zůstával nejmladší, ale byli se mnou lidé vrátivší se z totaleinsatzu z rajchu, zákopů, koncentráků, lidé už vyučení, partyzáni i řádní navrátilci z fronty. Se mnou například byli ve třídě přesídlenec z SSSR nebo slovenský partyzán, který chodil neustále s pistolí ráže 9 mm a místo kreslení měl tu pistoli raději rozebranou na desce školní lavice a čistil ji. Další ozbrojenec měl revolver bubínkový, snad Smith&Wesson, ten poměrně brzo odešel, prý do cizinecké legie; jiný si stále i do třídy nosil saxofon, ten zmizel brzo ve Francii – prý „hraje v pařížském orchestru“… Zkrátka směsice osudů a věků, spolužáci starší i o patnáct let. Necelý rok navštěvoval třídu i Mistr slovutného jména Čang Slováček Pošumavský, který než by si své umělecké jméno nechal upřít, raději ze školy odešel. Ovšem kvalita jeho práce neodpovídala honosnému jménu, jež jsem decentně a diskrétně pozměnil. Originální bylo krutější. Naši třídu G/F vedl profesor Rudolf Beneš, bezpochyby dobrý člověk a dobrý kantor. Vrátil se z koncentráku, nikdy ale o něm nevyprávěl, ani slovem se nezmínil… V lágru mu vyrazili oko, působil drobně, až křehce. Na rozdíl od jiných profesorů na naší i na jiných školách včetně vysokých se profesor Beneš choval neutrálně, žákům nevnucoval svůj umělecký styl, nedělal z nikoho ze svých žáků svou kopii. Pamatuji se, že když já jsem trapně cokoli šmudlal, chvilku u mne zůstal skloněn, pozoroval mou snahu, nejvýš mne vzal za zápěstí, kde jsem držel tužku, a řekl: „Nooo, dělejte si to. Vždyť vy na to už přijdete.“ Později, už ve třetím ročníku (GIIIB), než mne pro blbé a na tu dobu nevhodné řeči (v 48. roce!) vyloučili, začal mi tykat. A to se slovy: „Jardo, já nemoh nic dělat, nikdo z tvých kamarádů za tebe neztratil dobré slovo. Dáme ti to   ‚na odchodnou‘… Ty si zase poradíš. Měl jsi víc mlčet.“ Já ale mluvil, jak jsem myslel a cítil, a byl jsem stále MOC MLADEJ, byl jsem skaut, nebyl jsem ve svazu mládeže = NIC PRO.

Je mi z toho vzpomínání smutno. Po šedesáti pěti letech! Samé mrtvoly. Ale taký je života běh… Uvolňujeme místo mladým a lepším? Proti dnešnímu spíše výzdobnému a obchodnímu způsobu jsme my, z padesátých let minulého století, cítili UMĚNÍ jako „posvátné“, nejvnitřnější city, jako nutnost obdobnou Životu samému, cosi jako vnitřní pud a ochotu strádat, snad i „náboženství“. Jako něco – promiňte – podobného, co tvořilo kánon starých Egypťanů. I když jsme – mladí – uměli ještě málo, vědomí, že chceme víc, nás činilo poctivými, chtivými vytvořit TO, tvořilo nás to jakýmisi zaprodanci KRÁSY, „umělci“, i když zatím posmívanými, zatím neuznávanými. Mnozí jsme ani po uznání neprahli, dělali jsme do šuplíku a živili se de facto všelijak. Mohu to snad přiblížit takto: Byli tu dva „Jardové“: jeden žil, blbnul, živil sebe i jiné, ale vedle toho téměř tajně ten druhý dělal obrázky, kreslil tak, aby se to tomu „Jardovi II“ líbilo, hlavně aby ten pravej byl spokojenej. Já například jsem ty duševní exkrementy schraňoval, schovával a až doteď máloco pustil pryč! Asi jako otec nerad pustí dceru do světa. Nejradši by ji ani neukazoval.

Byl se mnou ve třídě řádově alespoň 10x starší, zkušenější žák (Jan) Hanes Reegen, který těch životů měl za sebou mentálně až moc. Ovšem, ten když šel, tak to šlo UMĚNÍ samo. Tak šel BOHÉM! Zjevem byl až cikánsky nebo cikánsko-španělsky elegantní, přestože za těch osm až deset let, co jsem ho znal a co má paměť sahá, měl na sobě stále stejné oblečení. Šedočerný svrchník z hrubší látky, rudočernou (asi štráfkovanou) silnější košili, tmavší červenohnědé manšestrové šaty se širším řádkem, okolo krku červenofialovou dlouhou šálu hozenou vždy ležérně přes rameno a na hlavě (i v létě) černý, placatý, skoro španělský klobouk. Černé, kudrnaté dlouhé vlasy přes uši i krk, pod nosem černý, španělský trojúhelníkový, tvrdý knír. Boty? Ani nevím, černé. Tvar si neuvědomuji, nikdy ale je neměl špinavé nebo „rozšmaťhané“. Hodně toho věděl i znal, ale většinou mlčel, než by mluvil, byl raději zticha.

Totální nasazení ve Vídni ho hodně poznamenalo duševně. Při velkém náletu na Vídeň mu zabili milenku, z níž pak nalezl jen nohy. Odtud se vrátil domů do Police u Jemnice. Otec ho poslal do Prahy koupit malý všestranný traktor „Svoboďák“. Hanes traktor nekoupil, ale přihlásil se ke studiu na Státní grafické škole do stejné třídy, kde jsem byl já, neboť do ní byli zařazováni studenti myslím od písmene P až do Z. Později zásluhou vyřazení nevhodných se třídy ztenčily a doplňovaly se i mezi sebou jen podle počtu. Pak přicházeli lidé buď už vyučení v oboru, kteří šli hned do vyššího ročníku, anebo z jiné školy, kdy se rok promíjel. Tak jsme se zde sešli, pozdější přátelé až do smrti. Ze strojní průmyslovky přešel Vladimír Boudník, Zdeněk Bouše, Josef Krauer. Do jiných tříd byli doplněni další, obsah tříd se promíchal. Naše třída se záhadně zachovala jako celek pod „Rudlou“ – profesorem Rudolfem Benešem. Bouše i Krauer byli vyučení, oba tiskaři. Krauer dost brzo „machroval“, Boudník se velice brzo začal předvádět, co vše se svým dvoumetrovým tělem dokáže. Radil, poučoval, dělal chytrého, většinou si vyhledával kamarády malé postavy, kde jeho výška vynikla, předváděl téměř cirkusové výkony, přetáčeje sepnuté ruce kolem celého těla. A jiné zázraky. Přiznával rozsáhlé komplexy méněcennosti, které „léčil“ nadměrným velikášstvím, jinde zase UMĚLE OKÁZALOU skromností. Byl psychopat, který se tímto postižením dokázal chlubit. Mně, který jsem mu často dělal (z legrace – aby zuřil) oponenta, říkal, že ze mě nikdy nemůže nic být, že jsem moc normální… Prý „mozeček“. Připadalo mi, že nás kamarády bere jako své učedníky, budoucí apoštoly Explosionalismu. Nezdálo se to jenom mně, holky velmi brzo po jeho nástupu do školy mu začaly říkat MISIONÁŘ. Velmi rychle se to ujalo: On se tímto titulem často i podepisoval. Mnohý mu občas říkal „Velký přítel“. Byla v něm OBROVSKÁ TOUHA VYNIKNOUT, prosadit své názory, vejít ve známost – BÝT SLAVNÝ. U něj se velikášství a KOMPLEXY MÉNĚCENNOSTI sčítaly v jedno – ukázat těm MOZEČKŮM – PROSLAVIT SE – JAKKOLI. Jeden čas se snažil být i VYNÁLEZCE-ZLEPŠOVATEL… Spřátelit se s Reegenem byla věc naprosto logická. Vycítili v sobě osobnost, větší zásluhu měl Vladimírek. Reegen v otázce Budníkova směru zůstával hlasem poradním, Hanes často (při pivu v Malvazu) debatoval s Vladimírkem velmi věcně, ale většinu řeči měl Vládíček o svých objevech. Reegen nikomu z nás nepředvedl ani jeden obraz či grafiku, až po smrti našli Vladislav Merhaut, přítel Boudníkův, a Zdeněk Bouše v Polici u Reegenů velké množství kreseb, grafik a obrazů. Kde je Reegen skladoval a tvořil za pražského pobytu? Nebydlel, neviděli jsme ho „tvořit“! Malou chvíli bydlel ve vile Slovanka (zařízení ČSM – ubytovna v podkroví), ale to bylo opravdu krátce a byla tam tma. Poté ve skleníku na zahradě tamtéž. Jednu dobu bydlel i ve školní skříni. Jeden čas se střídal v posteli s prostitutkou z Ungeltu, on byl v posteli v noci, ona ve dne. Byly tam štěnice. Mohl by tvořit?? Dnes, když na Hanese vzpomínám, vybavují se mi situace z hospod, nejvíce z Malvazu v Karlovce. Ze školního prostředí nemám o něm žádný záznam. Teď si ani neumím Hanese představit vestoje před zkoušejícím profesorem. Stalo se, že jednou hned po ránu přišel nevyspalej, spíš ještě nevystřízlivělej, a dělala se závěrečná práce z figurálky – mužská hlava (dědek) – takzvaná klauzura. Hanes byl spíš mrtvej než živej. Tak když nás profesor zavřel a odešel, celá třída Reegenovi po částech udělala figuru za něj. Dostal 13 bodů (maximum bylo 15).
Je špatné psát o mrtvých, kteří nemohou protestovat… Hanes se mi po mém odchodu ze školy už neobjevoval tak často. Hlavně jsem ho mohl najít v hospodě, tedy při kolektivních setkáních, kde se on – i jinak tichý – se svými záležitostmi nesvěřoval. Také já jsem občas z Prahy zmizel, setkání nebyla plánovaná, tak jednou při dnu mé kladenské hutnické výplaty jsem ho našel U Malvaze. Po nějakém pivu za těžce a v žáru vydělané peníze jsme spolu šli na Národní třídu koupit hvězdářský (profi)dalekohled. „To je dobře  –  mohli jsme to propít!!“ řekl jenom Hanes a šli jsme i s dalekohledem zas k Malvazu. Potom mi několikrát psal z plicního sanatoria (měl TBC), ale podle Merhauta a Boušeho zemřel doma, v Polici. Čest jeho památce.

Zároveň se mnou odešel ze třídy druhý skaut (byli jsme ve třídě jen my dva), Láďa Svatoš, nábožný člověk. Jenže ten neměl to štěstí jako já. Spolupracoval s církví a dostal tvrdých patnáct let, později mu něco slevili. Celou dobu na něj jeho dívka čekala, po návratu z basy – Jáchymova a jinde – se vzali, měli pak rodinku. Nikdy si nestěžoval, naopak vyprávěl, že „miloval“ samotku. Láďa Svatošů snad ani neuměl říct do prdele, zaklít ho neslyšel ani sám ďábel. Pokoj mu, už to má taky za sebou. Na vojně jsem se pak u „oddílu beze zbraně“ setkal s potrestaným farářem, který nám vařil, ale denní normy snad zázrakem zmnožoval. Měl místnůstku sám pro sebe (aby při ranním vstávání do kuchyně nerušil), kde měl oltář-modlitebnu. To, že po jeho svíčkové jsem musel na návštěvě u maminky odmítnout její řízky (tehdá jsem ještě nebyl vegetarián), je důkazem, že farář byl i jako kuchař „svatej“!! Podle těchto vzorů jsem musel uznat, že víra těmto lidem určitě charakter nezkazila.

Jo, Státní grafická škola. Pak se z ní stala škola rádoby hodnotnější à la UMPRUM, totiž Vyšší škola uměleckého průmyslu, ale při tom dlouho nezůstala. Měnila tituly i svou hodnotu, zdálo by se, že už se ani nemůže jednat o jednu a tutéž školu. Neměla ani svou budovu, což je také pro školu nedobré. Působí to, jako když žena svatbou mění jména a bydliště. Nenajdete ji. Je to jako v písničce: „Keď sa dievča vydá, ako by zomrelo – / ako by to dievča na svete nebolo…“
Školo grafická, Vyšší školo umělecko-průmyslová, školo Famírova, která ty jsi? My z grafické školy jsme „grafárnu“ měli jako rodnou matku, Josef Solar byl náš zlatý tatíček, školička nás hýčkala. Amen.

Pokouším se vzpomenout si na nějaké scény, příběhy či historky, ale je to dávno. Tehdá jsem byl spíš jen hodný žáček, nejmladší a postavou druhý nejmenší. Holky ve třídě mne občas oblékaly jako holku, malovaly mi rty, pudrovaly mne a v bílém plášti, dost umazaném od barev (často pro efekt), jsem s nima chodil o přestávce po ulici: na hlavě šátek „na babku“. Byl jsem jejich hračka. Říkalo se mi „zajíc“. Učily mne líbat, já se styděl. Tajně jsem asi tři miloval, ale byly moc hezké, už ženy. Já byl dlouho dítě. Tehdy jsem ještě do hospod nechodil, jen vzácně, kam taky se dá na kus řeči zajít. Asi jsem ale pil limonádu. Pivo až později… Většinou mne totiž zaměstnával skauting. U nás na minizahrádce na Proseku jsme stavěli pramici pro sedm lidí, asi pět nebo šest metrů dlouhou, na níž pak naše družina sjížděla všechny možné řeky. I na sečském táboře byla. Já jsem v ní převážel sám bandu mlíka na ostrov do tábora a přišla bouřka, vlny přes bort. Ale dovezl jsem, neutopil jsem loď ani sebe. Byl jsem moc vystydlej a unavenej, a tak vedoucí „kapitán Braťka“ (spisovatel Jaroslav Novák) s Radimem Paloušem do mne nalili honem uvařený grog a hnali mne do postele pod deku. Tak jsem prvně pil RUM. To byly moje první prázdniny. Před skautováním jsem své prázdniny prolajdal na Proseku, nejvýš jsem s kluky jezdil na kole. Ve škole se žáci, jak výše píšu, proseli, vystřídali, přibyli noví. Na druhý sečský tábor naši neměli. Ono i chození do školy stálo peníze… Jel jsem do Seče na kole, odtud asi po týdnu jsem pak měl jet na Šumavu pomáhat strýci na žních. Asi v půli cesty se mi ulomil pedál (naštěstí ne ten s převodovým kolem). Měl jsem na šlapkách klipsny, takže jsem mohl zprvu šlapat jednou nohou. Daleko to ale nešlo. Po namáhavé jízdě jsem našel vesnického kováře, který mi šlapky opravil. Stálo to 50 Kč, já měl celkem 75 Kč. Na táboře se zrovna natáčel film Skautskou stopou (nebo Skautskou stezkou?), abych byl něco platný, vytesal jsem pro to tři totemy, dláto jsem vzal naštěstí s sebou, palici jsem si musel vyrobit na místě. Pro zajímavost uvádím, že zde byl filmem uchvácen a „zajat“ pozdější režisér Václav Vorlíček (řečený Vavík). Já sám jsem ten film viděl jen jednou. Byl brzo stažen kvůli motivu skautingu. Přišel rok 1948. Klubovnu, kterou si 5. „přístav“ postavil na břehu proti Barrandovu, na vyšehradské straně, zabralo ČSM, později shořela. Já měl ve škole řeči, v ČSM jsem nikdy nebyl, ve třídě byla většina členů KSČ, Honza Masaryk „vypadl“ z okna, já to komentoval po svém. I vypadl jsem ze školy…

Nechci ze sebe dělat „superskauta“. Stejnokroj jsem si musel vyrobit sám na matčině šicím stroji, „námořnickou“ čepici ze starého prostěradla podle poklice, košili jsem barvil Duhou na modro v mámině hrnci, ALE: Košile v dešti pouštěla hned, zásady a morálka skautingu jsou do mne zahryznuty dodnes.
Po „odchodu“ z grafické jsem nedostal umístěnku ani radu, co teď. Jel jsem tedy s „Rudlovou třídou“ na Šumavu k Plešnému jezeru na brigádu opravovat cesty. V šumavském prostředí mne ani nenapadly myšlenky na budoucnost. Rudla Beneš na mne byl hodnej, Reegen vypil čistý líh z lékárničky, Jirka Peták (kterému vysoké napětí ukouslo ruku) s jednou rukou denně ráno dvakrát přeplaval ledové jezero. Já, který jsem zde byl „načerno“, jsem se stále ještě cítil mezi svými. Ale pak i to skončilo. Byl jsem asi dva až tři měsíce na brigádě v ministerstvu zemědělství a rozkresloval pro „PUTOVNÍ VÝSTAVY“ (což byly panely v maringotkách), jak mají snášet slepice, jak dojit krávy dle Korabelnikové atd. Tahaly to traktory-vlaky na silnici. Atelier pro výstavu vedl (asi bývalý) malíř písma – Mistr; jako elév tu nastoupil budoucí karikaturista a ilustrátor. Naučil jsem se zde dílenskému pořádku – prát štětce, zavírat kyblíky s barvou, šepsovat apod…. Díky! Zajímavé je, že na těchto brigádách po mně tehdy ještě nikdo nechtěl kádrový posudek. Ještě zajímavější je, že ve vrcholných organizacích jsme dělali takové koniny, že se dnes tomu těžko dá uvěřit. To ty klukoviny v totaleinsatzu nebyly nic. Spolužák Jarda Dočekal byl superdadaista kříženej s prčistou: Na vojnu mi posílal dopisy v obálkách vysokých úřadů, organizací i ÚV KSČ. V noci na dvoře štípal necky (cizí), aby měl čím topit. Profesoru Benešovi poslal do bytu funebráky s rakví a Rudla myslel, že ten „Jarda“, co to objednal, jsem byl já. (Spolužáci mu řekli, že „to asi musel udělat Jarda“.) Mrzí mne to dodnes. Na druhé straně mi Jarda Dočekal udělal mnoho dobrého. Pomohl mi dvakrát sehnat práci, jednou brigádu na ústředí Svazu československo-sovětského přátelství, později mě dokonce přes návštěvy v atelieru na UMPRUM představil a doporučil mimořádnému spolužáku, který byl SUPERčlen KSČ a vedoucí propagačního oddělení Automobilového a leteckého průmyslu. Teprv tam jsem po třech letech nezaměstnanosti a brigád získal regulérní zaměstnání.

Na ÚSTŘEDÍ SČSP jsem byl přijat na brigádu na Jardovo (DOČEKALOVO) doporučení do atelieru pro výstavy. Dělala se zrovna (zase putovní) výstava Moskevského chudožestvěnného akademického těátru – MCHAT. Byli zde dva stálí zaměstnanci a (po Dočekalovi) já. Fotograf umělec, truhlář a brigádník – já. Jak je asi známo, byl to dům s věžičkou naproti Karlovým lázním, v níž míval atelier národní umělec Jiří Trnka. Uprostřed je široké schodiště, šachta (tehdá) bez výtahu, nahoře prosklená kvůli světlu. Do té šachty měla okna telefonní ústředna s telefonistkou Martou. V závodní kuchyni občas kaše nebo škubánky, lžíci s sebou, příbory na oběd se nosily v sáčku na tkaničku. Ta dívka v centrále měla kvůli vzduchu otevřené okno a my tři hoši na talířku ty škubánky nebo bramborovou kaši. Proti okénku – tři chalani – jsme sladkými hlásky volali: „Martičko, kuk na chlapečky,“ a pak: Plesk! Plesk! Marta občas uhnula, zeď ne. Když jsem po skončení brigády odcházel, měla zeď bramborové neštovice.

Ve fotokomoře se zkoušelo, jak která hlava úřednice se hodí k tělu sexbomby. To už mohlo být trestné dost. A v takovém výsostném úřadě. Každý mladík mívá u sebe preservativ. Nevím, jak dnes, tehdy ano. I naplnili jsme je vodou, potřebný obsah krabice byly alespoň dva kusy. Naproti byla onehdá stanice Karlovy lázně. Tam jsme balíček „zapomněli“ a pozorovali, co bude. Reakce byla různá. Většinou si to chtěl nálezce nechat nerozbalené, jenže závistníci mu to nedovolili, i nastalo rozbalení, potopa, nebo prostý chechot či zlost… Vrchol bylo, když jsme „balonky“ nafoukli, pomalovali, nalepili jim vlastní vlasy místo fousů a na niti je pouštěli z okna. Tajemník Adla byl nad námi – chytil onen výtvor a strašně nás sjel, že asi nevíme, kde jsme. Ale nic se nestalo. Asi proto, že jsme byli „pod svícnem, kde je tma“.
Tím chci říci, že tehdejší „zřícení“ nám dávalo sílu k pasivní rezistenci, ale i k činům, kde se vybíjel náš odpor a nechuť. Dnes si těžko umím představit situaci, jako když jsme skupina pěti lidí jeli čtrnáctkou do Libně za spisovatelem Hrabalem v zadním voze (s otevřenými plošinami): harmonika (heligonka), trubka, kytara, hrálo se, zpívalo – lidé nastupovali jen k nám, motorák byl prázdný… 50. léta.
[…]

Vzpomínky Jaroslava Rotbauera byly napsány na výzvu Revolver Revui a vyšly v čísle 77/2009. Více o tomto čísle na www.revolverevue.cz


JAROSLAV ROTBAUER (nar. 1929) v letech 1943-1948 studoval Státní grafickou školu v Praze, ke studiu na vysoké škole nebyl z politických důvodů připuštěn. Po střední škole byl nezaměstnaný, živil se jako brigádník v různých dělnických profesích. V roce 1953 byl přijat do Svazu výtvarných umělců. Účastnil se více než stovky výstav doma i v zahraničí. Revolver Revue č. 27/1994 představila jeho grafiky z let 1948–1951 (v rámci bloku Jaroslav Rotbauer: Udělali ze mě grafika) a rozhovor o práci a o přátelích ze Státní grafické školy (Vladimíru Boudníkovi, Hanesi Reegenovi, Zdeňku Boušem ad.), který vedl Jan Placák. V č. 29/1995 vyšla Rotbauerova vzpomínka na Vladimíra Boudníka, dále jeho text o společném výletu na Slovensko v roce 1951 (v rámci bloku Šli jsme do míst bez metafor – Vladimír Boudník) a také dopisy Jaroslava Dočekala adresované Jaroslavu Rotbauerovi a doprovozené reprodukcemi Rotbauerových prací (v rámci bloku Smršťovače – hořké dávky). V RR č. 73/2008 byla  Jaroslavu Rotbauerovi věnována rubrika Ateliéry