V poslední době se znovu zaktualizovala postava Aleny Kučerové. Záměrem nedávné výstavy v Galerii hl.města Prahy bylo nejen znovu ukázat široké veřejnosti kvalitu její tvorby, ale především poukázat na autorčin výjimečný smysl pro experiment, na roli intuice, vyvažování obecných a osobních témat, výtvarnou velkorysost a mnohostrannost, světelné hodnoty grafické tvorby, matric a asambláží, a také netradiční zacházení s tradičními výtvarnými postupy – především dosud málo připomínané využití a rozvíjení různorodých variant ornamentu.
S ornamentem souvisí už raný soubor kreseb na motivy básní Christiana Morgensterna z let 1959-1961. Kresba se tehdy autorce stala soustavou abstraktních grafických záznamů - bodů a čárek, uspořádaných v geometrickou síťku. Zhuštěním struktury a jednoduchými lineárními zásahy vznikal tvar. Alena Kučerová se zde dostala ke konstruktivním výtvarným postupům, které sbližují její ranou tvorbu s principy minimalismu. Už v tomto cyklu zároveň řešila energetickou kvalitu ornamentu, který potom v její další tvorbě měl mnohdy zásadní pozici.
   Mezinárodní proslulost si ale získala teprve o něco později, v polovině šedesátých let, svojí původní grafickou technikou - perforováním plechu ševcovským náčiním v systému bodových otvorů. Tiskem z těchto plechů vznikaly slepotisky anebo, častěji, plastické tisky, v nichž obrysové stopy barvy zvýrazňují bodovou strukturu listu a vytvářejí jeho účinnou světelnost. Perforované, z velké části figurativní grafické listy z této doby představují výraznou součást českého proudu nové figurace a bývají vnímány jako synonymum tvorby Aleny Kučerové.    Pozornost na sebe strhly bezpochyby právem, paralelně s perforacemi ale autorka realizovala i další radikální objektové experimenty, které dlouho stály poněkud v pozadí úspěšných dírkovaných matric. V brutalitě práce s plechem, kdy používala hrubé trhání, ohýbání či vrstvení, a to mnohdy současně, se ukazuje snad ještě výrazněji, s jakou výtvarnou razancí a autorskou nezatížeností vstoupila Kučerová na českou výtvarnou scénu.
   Ve své figurativní tvorbě se opakovaně vracela k několika málo tématům. Vedle žánru spjatého s rodinným štěstím to byl především motiv koupání, který jako intimní, ale výtvarně formalizovaný žánr provázel grafickou tvorbu Aleny Kučerové po řadu let. Žena nadnášená vodou či sedící ve vaně, vystupující z koupele anebo odpočívající po koupeli, noční plavání, sauna – to vše patřilo k důležitým projevům  tělesnosti, jejichž až obsedantní intenzitu autorka podrobovala zcizující interpretaci pomocí techniky dírkování, rastru a ornamentu. V její tvorbě jde o zastavený pohyb, o trvání -  koupání je jakýmsi pozitivním, životní tíže ji zbavujícím rituálním obřadem, spjatým s představou splynutí s živlem, s očistou, uvolněním napětí.
   Pozoruhodnou krátkou etapu znamenají v letech 1968 – 1973 koloristicky odvážné ofsetové tisky, lakované plechy a kolorované papírové matrice, v jejichž agresivně vyzývavých barevných kombinacích se opět naplno projevila schopnost Aleny Kučerové ingorovat konvence. Vedle figurativních námětů se zde objevují i krajiny a kompozice abstrahovaných znaků, které ale můžeme interpretovat jako sice zašifrované, ale povědomé záznamy, týkající se prostoru, těla anebo přírody.
   V zimních měsících let 1978 a 1979 vytvořila Kučerová cyklus páskových motivů, v němž v duchu dobového minimalismu v abstraktní podobě řešila problém „vztahů o sobě“, vyjadřujících „absurdní iluze“, „duchovní labyrint“. Kladný a nesmírně osobní prožitek světa autorku v různých etapách její tvorby vedl k hledání abstraktního anebo alegorického výrazu pro všeobjímající vděčnost z existence, anebo pro bezprostřední reakci na konkrétní událost, adresovanou jakémusi harmonickému panteistickému principu. Zvláště důležitý pro ni byl návrat do důvěrně známé krajiny svého dětství. V osmdesátých a na počátku devadesátých let vznikla velká řada matric a tisků, v nichž tuto intenzivní zkušenost zachytila. Zatímco v prvních listech ještě perforace a jistý primitivismus hraje velkou roli a krajina je koncipována jako klidný přehledný horizontální pás, v průběhu osmdesátých let se autorka ponořila do interiéru lesní scenérie, a konkrétní zážitek proměnila v barokní vizi dramatického univerza, jehož součástí se cítila být.
   V  první polovině devadesátých let se ale tento velkorysý cyklus zvolna završoval a Alena Kučerová se v grafické tvorbě obrátila k detailu, k minimalizaci tématu krajiny. Zároveň se zde ale začala stále zřetelněji projevovat sílící role znaku, ornamentu a obecněji dekorativních prvků, které používala jak v cyklech rozvilinek, květin a proutků, tak v komplikované  skladbě objektů, vznikajících vrstvením a adjustováním perforovaných matric.
   V roce 1996 Alena Kučerová grafickou tvorbu ukončila a natrvalo odešla z Prahy do venkovského ústraní. Záměrná izolace a výjimečná senzitivnost ji přivedly k nové etapě tvorby, v níž dokázala opustit postupy, kterými si získala proslulost, a vrátila do své tvorby experiment. V duchu principů arte povera i ona tentokrát znovu obrátila pozornost k obyčejnému materiálu, který nalézala ve svém nejbližším okolí. Od roku 1998 vznikají asambláže na prkenných deskách, které se staly podkladem pro kresby tužkou anebo hřebíčky, a které jsou dále kombinovány s kartony, větvemi a proutky, a lakovány industriálními barvami. Kučerová v nich  spojuje kontroverzní smysl pro ornament s enigmatickými záznamy mentálních procesů, seismografickými rytmy chvění a liniemi nejintimnějších citů. Hluboce osobní prožitek,  „bleskové osvícení“, které sehrálo významnou roli už v její rané abstraktní tvorbě, paradoxně spojuje s trpělivou rukodělnou prací. Zároveň využívá působivost kontrastu jemného lineárního záznamu či ornamentu se syrovým brutalismem rámů, a zcela se tak vyhýbá jakékoliv sentimentalitě.
   V těchto objektech nacházíme ozvuky mnoha předchozích etap autorčiny tvorby. Neopakuje ale předchozí postupy, nýbrž vytváří osobitý syntetický jazyk, který vyznačuje naprostá volnost používaných výtvarných prostředků. Objeví se zde nová verze automatických záznamů, hřebíčkové kresby nahrazují dírkování a kvalitativně novým způsobem vracejí do autorčiny tvorby hodnoty nepatrné reliéfnosti plochy, světelnosti a světelného odrazu. Nalezneme zde smělost a direktnost, která k Aleně Kučerové vždy patřila. Kučerová se v těchto nových asamblážích vyjadřuje s mistrovskou intuicí pro vyvažování proporcí, technik, barvy a materiálů, a stále šířeji si otevírá prostor pro aktuální průzkum možností dekorativních postupů. To, že její vztah k ornamentu může mimo jiné vycházet až z tradice primitivního umění, bylo konstatováno už koncem šedesátých let. V posledních letech se ale stále zřetelněji v její tvorbě uplatňuje ornament asymetrický a konfúzní, vizuálně nejednotný a rytmicky heterogenní. Kučerová v něm mísí postupy formalizované - pravidelné, geometricky uspořádané vzorce, s postupy chaotickými, intuitivními. Spojuje v těchto asamblážích všechny aspekty vnímání světa, zcela abstraktní i plně reálné, tak jak je chce ve své nynější tvorbě vyjádřit.
   Radikální experimenty představují autorčin návrat k barvě, uskutečňovaný v posledních několika letech. Výjimečné lakové polychromie, jejichž barevnost ukazuje podobně jako brutální práce s plechem k vysoké expresivitě tohoto díla, jsou stále kontrastněji uplatňovány na původně harmonická, intimní témata autorčiny tvorby. Současné „divoké“ návraty ke starým matricím, které získávají teprve nyní svoji ostrou barevnost, jsou mimořádně intenzivní. Starší plechy zůstávají totiž i dnes součástí živého kontextu autorčina univerza a procházejí v poslední době procesem „revitalizace“: vedle zcela neortodoxní barevnosti mnohdy dostávají rovněž současnou adjustaci, která vychází z aktuálních výtvarných postupů Aleny Kučerové. Barevné harmonie a disharmonie, které Kučerová v těchto pracech používá, patří k nejodvážnějším koloristickým projevům v českém výtvarném umění.

Marie Klimešová

Obr. nahoře: Alena Kučerová - Vzorek pro "Fidli flowers", 1982, perforace

PhDr. Marie Klimešová Ph.D., roz. Černá
* 1.3.1952 v Praze, historička a teoretička umění

Studium:
1970 – 1976 FFUK (obor dějiny a teorie umění a divadla); 2002 – 2005 studium Ph.D. na Masarykově univerzitě v Brně

Odb. činnost:
1977-1981 odborná pracovnice grafické sbírky NG;1981 - 1987 aspirantura v Ústavu dějin a teorie umění ČSAV (nedokončeno);1987 - 1997 vedoucí sbírky české malby GHMP;1997 - 2002  kurátorka  Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze, (říjen 2000 – leden 2001  zastupující ředitelka); od února 2002  nezávislá historička výtvarného umění a  výstavní kurátorka; 2003 – 2005  externí profesorka na katedře dějin umění FFUK v Praze a UP v Olomouci; od pol.  2005 – dosud odborná asistentka Ústavu pro dějiny umění FFUK v Praze
 
Členství v odborných porotách aj. (výběr):
od roku 1990 členka české sekce AICA;1993 – 1998, 2002 –2008  členka výboru Uměleckohistorické společnosti,  (červen 2005 – duben 2008  předsedkyně);
1993 – 1998, 2002 – dosud členka redakční rady Bulletinu Uměleckohistorické společnosti; od 2007 členka Umělecké rady Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem a  členka Oborové rady doktorského studia VŠUP v Praze