Ladislav ČEPELÁK
25. 6. 1924 - 9. 10. 2000
Český grafik, kreslíř, ilustrátor, později profesor na Akademii výtvarných umění v Praze. Studoval Bauchovu a Sychrovu večerní školu v Mánesu, v návaznosti pak AVU v Praze u V. Nechleby, V. Rady, V. Silovského (1954 - 1990). V letech 1970 – 1990 vedoucí grafické školy AVU.
Uspořádal několik desítek samostatných výstav doma a v zahraničí. Vytvořil 25 grafických souborů. Je zastoupen ve sbírkách NG v Praze, v Bratislavě a v dalších soukromých sbírkách.
Ceny: Diplom 6. Světového festivalu mládeže, Moskva, 1957; Čestné uznání 50. výročí SČUG Hollar Praha, 1967; Zlatá medaile města Turína; Zlatá medaile bienále Florencie, 1972; Čestné uznání za nejkrásnější knihu roku Praha 1976.
Ve dvou ohledech se Ladislav Čepelák stal neodmyslitelnou součástí české poválečné grafiky. Jako pedagog, který během téměř 40ti letého působení na pražské Akademii výtvarných umění vychoval desítky žáků nejméně dvou generací. Jako umělec, za kterým zůstalo obsáhlé, názorově konsistentní, umělecky přesvědčivé dílo. Jedněmi spojovaný s tradicionalistickou linií české grafiky, druhými uznáván pro svrchovanou profesionalitu, technické mistrovství a „fatální“ zaujetí pro své téma.
Čepelákovo pojetí vizuálně oproštěného, nekonečně variovaného obrazu několika málo námětů, vytvářelo v 70. a 80 letech dynamickou polaritu k druhé, na české grafické scéně tehdy dominující tendenci imaginativní figurace. Proti její literárnosti, obsahové jinotajnosti a rafinované spektakulárnosti se baladičnost Čepelákových grafik jevila jako přímočará poloha, vzdalující se celkovému vývoji. Teprve s odstupem času si však uvědomujeme velikost étosu skrytého v každodenní rytecké práci dobývající optické esence pomíjivých vjemů a neústupně čelící nemilosrdnému toku zrychlujícího se kybernetického času.
Umělec, který vyšel z odkazu ještě 19. stol., dospěl na konci své dráhy k pozoruhodným abstrahovaným panoramatům světelných konstrastů a čenobílých struktur, prolínajících se oblak a horizontů, vždy však s neodmyslitelným respektem k syrové tíze, temné zemitosti a vnitřní monumentalitě krajiny. Ve virtuózně a bezkonkurenčně zvládnutých hlubotiskových technikách leptu, akvatinty a nejposledněji i mezzotinty, vytvořil 24 grafických cyklů (např. Stromy, Oblohy, Tání, Pavučiny, Hnízda, Orba, Horizonty, Motýlí křídla), vyvíjejících se v širokém časovém oblouku i několika desetiletí. Se stoickým klidem a tvořivou trpělivostí pozoruje rytmus přírodních procesů, které staví, ničí a znovu kreslí vzorce motýlích křídel, pavučin, ptačích hnízd nebo nostalgických slézů. Jsme svědky toho, jak obyčejná kresba motýlího křídla, květenství slézu, ptačího hnízda přerůstá v příběh kosmický, kdy země, příroda a lidský osud se slévají v nekonečném a znovu se opakujícím rytmu znovuzrození. Vnějšně „nekonfliktní“ dílo provází podrobný deník, autorská kniha skic, myšlenek, návodů – tvůrčích, řemeslných - svědčících o osobní odpovědnosti, tvůrčím neklidu a mužné fortelnosti. Tiskl na vlastnoručně zrekonstruovaném lisu z 18. stol., hrál na houslích, které sám postavil. Byl osobností na rozhraní dvou epoch, ale patřil ještě té, která v umění spatřovala zdroj idealistických hodnot, jednotu tvorby a života. Byl ale také tím, kdo tyto devízy dokázal aktivně přenést do hodnotově zmatené doby a české grafice vytknout orientační body nadlouho dopředu...
Simeona Hošková
(Text z katalogu The Vladimír Boudník Award. Thirteen Years 1995 - 2007)
|
.gif)
