Karel Míšek o Jaroslavu Sůrovi

     Když se řekne Jaroslav Sůra, každému, kdo sleduje oblast grafického designu, se vybaví jeho bohatá a pestrá tvorba, která se opírá především o plakát a volnou grafiku.

     Plakát je fenomén, který si získal dlouhou řadu autorů; jeho kouzlu, tajemství a zvláštnímu balancování na rozhraní volné a užité tvorby propadl i Jaroslav Sůra. Jeho plakáty nesou silné expresivní vyjádření obsahu; Sůra přitom pracuje s lapidární zkratkou, většinou vyjádřenou jen černou kresbou. Tato černá kresba je jedním ze základních prvků jeho rukopisu. Zejména v plakátech se projevuje Sůrův cit k akcidenční liteře, která je tvořena výhradně emotivně a jako dominantní součást jeho typografie přispívá k vynikajícímu souznění celku. Zkratka, symbol je v jeho tvorbě – nejen plakátové – základem vizuálního jazyka. Jeho osobitý robustní rukopis je nezaměnitelný. Symboly nebo znaky včetně kresby liter mají citlivé hranice, které svým neklidem výrazně napomáhají působivosti jeho vyjádření.

     Umělec, který se letos dožívá osmdesátin, patří ke generaci, která do oblasti grafického designu vstoupila po 2. světové válce. Byli to v mnoha případech absolventi profesorů Strnadela, Svolinského a Muziky působících na UMPRUM. Celá generace byla ovlivněna poválečnou atmosférou naděje a víry v nový vývoj. Mnozí se při svém hledání vlastní identity a kořenů nechávali ovlivnit národními tradicemi a možná právě tato orientace jim byla oporou i v dalším období sílícího politického tlaku. Obrazová sémiotika znaku a sdělení se u Jaroslava Sůry dodnes často opírá o ty nejzákladnější tvary, které je možno vysledovat například v lidovém umění. Toto subjektivní a velmi emotivní vyjadřování působí o to silněji dnes, kdy je v kontrastu s častou klipovitostí a produkční konjunkturou vizuálních informačních toků. Jaroslav Sůra je v této oblasti jednou z mála výjimek. Je respektovanou osobností, která svým dílem zanechává nesmazatelné stopy své generace a jejího tvůrčího přístupu.

     Ze Sůrova díla lze snadno vyčíst i jeho osobnostní charakteristiku, ke které neodmyslitelně patří optimismus a humor. Rád bych mu popřál za nás všechny, které spojuje láska k plakátu a grafice, aby ho tyto vlastnosti provázely i nadále a aby nám je ještě dlouho rozdával ve své tvorbě.                                                                                             
Karel Míšek

Medailon Jaroslava Sůry k jeho letošním osmdesátinám

   Jaroslav Sůra se narodil 31. 3. 1929. Po střední grafické škole pokračoval na VŠUP v Praze u prof. Svolinského (1948-1954). Tvůrčí inspirace folklórem, které v době jeho studií na pražské VŠUP vládlo ze strany prof. A. Strnadela a K. Svolinského se Jaroslavu Sůrovi dostalo spíše do podvědomí. On sám ovlivnění prof. Svolinským necítí . Připouští však vliv rodného Podblanicka, kde žil do svých 16 let. Jeho plakátová tvorba vychází ze stylizovaného grafického tvaru předimenzovaného do plakátové plochy. Sůra vytvořil kolem 400 plakátů hudebních a divadelních, pro které je typický stylizovaný robustní tvar a autorské písmo. Dvacet let vytvářel ucelený vizuální styl České filharmonie v Praze. Tvorba Jaroslava Sůry je celoživotně spjata inspirací a láskou k hudbě (například soubor listů Mozartovské variace).

   Sůrovy kresby jsou hodně ovlivněny jeho volnou tvorbu, kdy je převádí do techniky linorytu a lapidární stylistiky. V jeho vývoji je možné vystopovat, že od jednoduché symboliky využívá v pozdějších období vícero detailů, které v celku kompozičně souzní v metaforu. Jeho konečná forma přes svojí bohatou tvarovost se vzdaluje tomu, co je možné chápat pod pojmem znak. U Sůrovy formy později převládá více dekorativnost nad jednoduchostí znaku.  Zabývá se také ilustrací a volnou grafikou. Ke svému individuálnímu tvůrčímu stylu se dostal experimentováním rytí skalpelem do papíru, později tvořil linoryt, pak se přidával folklór a inspirace přírodou. „V mých pracích je trochu folklór Svolinského. Ale Svolinský nás při studiích nenutil k folklóru. Je tam hlavně příroda. Mám rád velice přírodu. Moje znaky nejsou samoúčelný, vážou se k realismu. Já jim říkám realismus. Znak vyjadřuje obsah. Někdy až brutální. Pokud možno se zbavuji kresby, chci jen barevné plochy. Nejlépe černou a bílou.“2

  Plakáty pro Národní divadlo v Praze tvořil od 60. let 20. století. Sám byl osloven vedením ND pro navázáni spolupráce. Návrhů vždy místo povinných třech předkládal pět. Většina z plakátů byla vytvořena linorytem vytištěným technikou barevného knihtisku na tvrdší než obvyklý plakátovací papír. Sůra sám dohlížel v tiskárně v Nové Pace na dodržení správných odstínů barev, které jsou u Sůrových plakátů pro Národní divadlo důležité.

   Politická situace vytvářela ve společnosti v době normalizace někdy až absurdní situace. Například Jaroslav Sůra získal svůj diplom na VŠUP v Praze až po revoluci 1989 a celou dobu od roku 1954, kdy kvůli ignorování poslední zkoušky z marxismu-leninismu školu nedokončil, tvořil tzv. načerno a tajil, že diplom nemá. Nyní říká, že vlastní diplom, na kterém je místo červené hvězdy český lev.3  Stejně úsměvně působí z dnešního pohledu i historky ze schvalovacích komisí. Například komise na plakát na Juliettu od Bohuslava Martinů, Národní divadlo, 1964  řekla: „Vy tam děláte Sůro čím dál míň. Víte kolik se musí dělník napracovat, aby vydělal tolik peněz, který za ten plakát dostanete? A Sůra odpověděl: „Kdyby to bylo jenom na mně, já bych toho udělal na tom plakátě pro Bohuslava Martinů ještě méně.“4  Něco podobného se stalo Karlu Míškovi v letech tvrdé normalizace, když navrhl plakát pro Zahradu Čech s fotografií sádrového jablka, které bylo pomalované exotickým i domácím ovocem. Předseda schvalovací komise tvůrce pokáral, že přece banány u nás nerostou, a proto se z plakátu musí vypustit.5  

      Grafické listy Jaroslav Sůra vytváří převážně technikou serigrafie.6 Vyniká u nich možná více Sůrův cit pro graficky vnímanou formu. Jaroslav Sůra  získal řadu ocenění například ve Florencii na Mezinárodní výstavě G. Santelli v roce 1972, Národní cenu USA za nejkrásnější knihu, New York 1995, TDC Award for Poster „J. S. – One Man Exhibition“, Tokyo 1999 a Zvláštní cenu za celoživotní dílo, Intersalon AJV, České Budějovice 2004. Již v době normalizace byl světově uznávaným grafikem7 a členem AGI. Tehdy mu nejvíce chybělo cestování, které je v současnosti značným zdrojem inspirace jeho volných grafických listů, především pak Itálie. „Projeli jsme ji s Věrou /manželkou/ několikrát – od Benátek do Neapole, ale nejvíc mě poznamenala Florencie a její galerie. Mám rád Florencii, Paříž a Finsko. Naším snem zůstalo Řecko a Egypt. Před rokem 1989 jsme se tam chtěli vypravit, ale na pasovém oddělení nám řekli, že oba najednou nemůžeme. Jeďte každý sám a pak si o tom budete doma vyprávět, dodali.“ 
Lenka Sýkorová

Poznámky:
1 Dle rozhovoru Lenky Sýkorové s Jaroslavem Sůrou dne 30. 4. 2008.
 2 (pozn. 1)
 3 (pozn. 1)
 4 (pozn. 1)
 5 Dle rozhovoru Lenky Sýkorové s Karlem Míškem dne 23. 6. 2008.
 6 Miroslav KUDRNA: Jaroslav Sůra grafika, Praha 1994
 7 In: Who´s Who of Europan designers-Belgium-Spain-Czechoslovakia-Poland, Tokyo 1972; In: Idea, International Advertising Art 180, Tokyo 1983; In: Idea, International Advertising Art 214, Tokyo 1989; in Idea, International Advertising Art 240, Tokyo 1993; in Idea, International Advertising Art 241, Tokyo 1993; in: CATO K.: First choice – the worlds´s leading graphic designers select the best off all their work, Tokyo 1989; in: The New Edition of Design Exchange no. 14, China; in: Design in Czechoslovakia, special feature by nation/10, in: Design Journal 27, Art Center Inc., 70-9, Seoul 1990, 20-105
 8 Břetislav DITRYCH: Černobílá znamení, in: Host 7, Brno 2007, 104
 

Obrazová příloha: 

   

Karel Míšek
Narozen v Praze. Studoval v letech 1965-1970 na VŠUP v Praze v atelieru prof. Františka Muziky a v letech 1970-1973 na Akademii výtvarných umění ve Varšavě u prof. Henryka Tomaszewského. Zabývá se především plakátovou tvorbou a grafickým designem.
Působí rovněž jako pedagog na Fakultě umění a designu Univerzity J. A. Purkyně v Ústí nad Labem, kde vede atelier grafického designu I.









   

Lenka Sýkorová
Studovala Filosofickou fakultu UK v Praze, obor Dějiny umění v letech 2002 - 2008. V současnosti studuje v doktorském studijním programu Vizuální komunikace na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Věnuje se disertační  práci na téma „Česká galerijní scéna 1990 – 2008“.
Je kurátorkou galerie Altánu Klamovka v Praze, která se specializuje
na současný grafický design, fotografii a konceptuální umění.

Text článku vychází z její diplomové práce na FFUK, obor Dějiny umění, název: Český divadelní plakát 1968-1989: vizuální sémiotika.