Jan Hladík
Úvaha o životě a díle
(napsáno při příležitosti autorovy výstavy v roce 2007)
Zdá se mi, že naše postmoderní současnost, vedle potřeby rychle střídat stále nové a nové nápady – tendence, má také sklon obracet se k minulosti a hledat tam zdroje tvořivosti. Také jsem se ponořil do své minulosti a vybral jsem kresby a obrazy z padesátých až sedmdesátých let minulého století. Byly celá léta uskladněny v kumbále na půdě, potřebovaly vyčistit a znovu napnout na blindrámy. Můj přítel, dr. Jan Tomeš, sledoval moji výtvarnou činnost již od šedesátých let, zasvěceně o ní psal a také zahajoval moje výstavy tapiserií a grafiky. Přál si, abych obrazy zdokumentoval a vyfotografoval. Následně to byl citlivý odborník, nedávno zesnulý dr. Antonín Hartmann, který mé obrazy uspořádal se zvláštním zaujetím pro jejich ranou fázi.
Z čeho tyto malby vyrůstaly?
V letech 1942-44 jsem studoval na Státní grafické škole v Praze u profesorů Jaroslava Vodrážky a Karla Müllera. Tito dva byli pro nás žáky oporou nejen v odborné výuce. Naučili nás mnoho. Byl to hlavně jejich lidský přístup, který nás podržel v té době kruté persekuce za druhé světové války. Josef Čapek a Emil Filla byli uvězněni v koncentračním táboře, spisovatel Vladislav Vančura byl popraven. Popravy českých občanů, celých rodin židovského původu likvidovaných v plynových komorách.
Moderní umění bylo zakázáno.
A přes to zlo nás profesor Vodrážka posílal do knihovny Umprum muzea, kde nám ochotně půjčovali publikace moderního i starého umění, časopisy Volné směry, Život atd. Měl jsem dokonce to štěstí být ve třídě se spolužáky Václavem Sivkem, Vladimírem Fukou, Mikulášem Medkem. Náš věk se tehdy pohyboval mezi patnácti a osmnácti lety.
V roce 1944 mě překvapil Mikuláš Medek. Přinesl mi z domova velkou monografii Bohumila Kubišty. Já se do Kubištova díla zamiloval. Fascinovala mě možnost poznat a proniknout do smyslu kubistické tvorby, do kompoziční konstrukce obrazu, do způsobu užití kontrastů a valéru. Ale nejprve ze všeho jsem si uvědomil, že podstata kubistických obrazů je v síle výrazu talentu. Začal jsem se zabývat tvůrci kubismu: P. Picassem, G. Braquem, E. Fillou, A. Procházkou.
Pod vlivem těchto umělců jsem tvořil kubistické kresby a následně je převáděl do leptůi linorytů. V letech 1945-46 jsem maloval řadu kubistických obrazů. Stopy této lekce provázejí mou tvorbu dodnes.
V roce 1947 jsem se účastnil studentského zájezdu do Paříže. Poprvé jsem se setkal s nejvýznamnějšími obrazy tvůrců moderního i starého umění vystavenými ve státních sbírkách. Současně zde probíhala mezinárodní výstava surrealismu za účasti čtyř českých umělců (Toyen, J. Štyrský, J. Šíma, J. Heisler).
Byl jsem tím tak zasažen, že jsem si přál, ba přímo potřeboval vrátit se následující rok do pařížských muzeí.
Nastal však komunistický převrat, hranice naší země se uzavřely. Propojení s evropskou kulturou bylo přerušeno. Moderní umění bylo označeno za formalismus, za nepřátelský výplod západního imperialismu. Byli jsme odříznuti od západní, tehdy současné kultury a vystaveni pokleslému socialistickému realismu maleb ze Sovětského svazu. V této tísnivé, pro mě nepochopitelné době, mě každou noc pronásledovaly opakující se sny. Bloudil jsem ve snu po ulicích Paříže a nemohl najít cestu k obrazům, které jsem měl rád.
V roce 1950 jsem ukončil Vysokou uměleckoprůmyslovou školu absolventskou zkouškou. Šlo hlavně o kresby a textilní návrhy realizované technikou sítotisku (filmtisku). Na podzim toho roku jsem narukoval na povinnou vojenskou službu a krátce nato byl deportován a internován do pracovního lágru PTP. Po dvou letech jsem byl propuštěn s cechem třídního nepřítele.
Začátky mé další výtvarné činnosti byly složité, ztratil jsem iluze o své budoucnosti, o představě navázat na svoji minulou tvorbu. Koncem padesátých let jsem se věnoval kresbě, grafice a také olejomalbě. Dokonce jsem získal možnost ilustrovat několik knih.
V roce 1957 jsem se vrátil k textilu a pracoval na návrzích dekoračních textilií. První tapiserii jsem utkal v roce 1959. Objevil jsem techniku tkaní jako způsob vyjadřování, který mi velice vyhovoval a stal se potom hlavním prostředkem mého výtvarného projevu. Jako bych znova našel ztracenou půdu pod nohama a mohl navazovat na původní východiska.
Průběžně s tkaním vznikaly moje obrazy, grafika a monotypy. Staly se zázemím a možností v krátkém čase uskutečnit mé představy. Byly inspirací pro řadu tapiserií. Stvořit autorsky tkanou tapiserii trvá i několik měsíců. Obrazy a kresby, které jsem vedle tkaní tapiserií maloval, byly mým osobním problémem, mou laboratoří i experimentem. Téměř jsem je nevystavoval a vůbec neprodával.
Ještě chci říci, že setkání s celým spektrem směrů moderního umění mě silně oblivnilo. Magicky na mě působí právě ten duchovní přesah jednotlivých individualit. Uvědomuji si stále znovu, že podstata tvorby tehdejších i dnešních umělců byla, je a stále bude v jedinečnosti jejich talentu a ve schopnosti proměnit hmotu výrazových prostředků do metafyzické působnosti a tím umožnit, aby do díla vstoupil život.
Můj obdiv k dílům starých mistrů i obrazům moderního umění mě provází dodnes, potřebuji se s nimi setkávat a nechat je ke mně promlouvat.
Jan Hladík, květen 2007
Jan Hladík, Herci, 2007, suchá jehla
.gif)
