|
Marc Chagall
Egon Schiele
Joan Miró
|
|
Christie´s New York, Rockefeller Plaza, USA
7. květen 2009
Marc Chagall (1887-1985), Talmudiste endormi, 1943, olej, kvaš, akvarel, pastel, uhel a štětec a černá tuš na papíře, signováno a datováno „Marc Chagall 1943“ (dole vpravo), 68 x 50 cm; Položka č. 146 byla vydražena za 1,082,500 USD, vyvolávací cena: 400,000 - 600,000 USD.
Talmudiste endormi je působivě filozofická a duchovní práce, která je hluboce zakořeněná v Chagallových vzpomínkách jeho chasidisticko-židovské výchovy ve Vitebsku. Podobnost postavy jeho otci připomíná milovaný a zbožný život jeho rodiny. Na rozdíl od slavnostních maleb postav vznášejících se proti zemské přitažlivosti jeho pozdějších děl, je vousatý muž v Talmudiste endormi pevně připoután k povrchu zemskému. Schoulený v rozlehlé, zasněžené krajině je svým postojem oddělen od světa ve vnitřní komunikaci s Bohem.
Muž tiskne ke svému tělu Bibli, jeho hlava se uctivě sklání, sedí v obřadném rozjímání nad svatým textem, zatímco kostel a domy v dálce vykukují nad horizontem. Jeho odtržení od vesnice může znamenat, že představuje Židy v exilu, lidi toužící po vzdálené zemi izraelské.
Vousatý muž, oblečený do dlouhého, tmavého kabátu a klobouku Kashkel, který nosili Židé v Chagallově rodné Bělorusi, je opakující se osobou v jeho malbách, vzdávajících hold své milované rodné zemi a židovské kultuře, která jej formovala. Náboženský podtón v Chagallově díle se opakoval po celá 30. a 40. léta 20. století a mužův rozjímající postoj v Talmudiste endormi, zavřené oči a osamocení v modlitbě a usazení pod tmavé zimní nebe jsou jasně dovozeny z jeho malby Osamění z roku 1933, umístěné v Tel Aviv Museum. Chagall jednou uvedl: „Kdybych nebyl Židem, nemohl bych se stál umělcem nebo bych byl zcela jiným umělcem.“ (citováno z J. Baal-Teshuva, ed., Chagall: Retrospektiva, New York, 1995, s. 170). Talmudiste endormi je obecným symbolem židovské víry tak jako osobní vzpomínka na jeho silné vazby k rodné zemi, z níž byl nyní vyhnán.
Egon Schiele (1890-1918), Sedící dívka v klobouku, onanující (přední strana); Dívčí akt (zadní strana), 1913-1914, tužka na papíře (přední i zadní strana), signován a datován 'EGON SCHIELE 1913' (vpravo dole), 47,9 x 32,1 cm; Položka č. 127 byla vydražena za 662,500 USD, vyvolávací cena: 150,000 - 200,000 USD.
Joan Miró (1893-1983), Ženy v noci, vytvořeno v Barceloně, 24. prosince 1942, pastel, akvarel, černá tuš a tužka na papíře, signován 'Joan Miró' (vpravo dole); s názvem, vepsáno a datováno 'Miró Femmes dans la nuit Barcelone, 24-12-1942' (na zadní straně), 64,5 x 47,3 cm; Položka č. 141 byla vydražena za 434,500 USD, vyvolávací cena: 400,000 - 600,000 USD.
Jacques Dupin potvrdil hodnověrnost tohoto díla.
Miró završil dvacátým třetím a posledním dílem své památné cykly kvaší na papíře, které ve svém rodném domě v Montroigu, Catalonia, dne 12. září 1941 pojmenoval Konstelace. Současné dílo vytvořil během následujících let, kdy se vymezil novými vyjadřovacími postupy a experimentálními pracemi, které vznikly v Palmě de Mallorca a Barceloně. Věřil, že se tak zbaví obav a trýzní posledních dvou let, ve kterých on a jeho rodina podnikli opravdovou odyseu za dosažením bezpečného útočiště domova, kdy všude kolem něj upadala Evropa do temnoty a beznaděje.
V listopadu 1941 se Miró přestěhoval do Palmy de Mallorca, vesničky, kde žili rodiče jeho ženy Pilar. Během několika týdnů začal pracovat na nové skupině děl na papíře. Dne 15. února 1942 napsal Miró svému příteli E.C. Ricartovi: „Považoval jsem za vhodné strávit nějaký čas tady v Palmě. Téměř po celou dobu co jsem zde, pracuji. Nestýkám se téměř s nikým a tímto způsobem hledám únik, aby mne nepohltil pocit strašlivé tragédie celého světa.“ (citováno z C. Lanchner, Miró, kat. výstavy, The Museum of Modern Art, New York, 1993, s. 336). Nepoužíval malířskou techniku olejomalby a až do roku 1944 se nezabýval nějakými malířskými normami. Miró zjistil, že práce na papíře nejlépe odpovídá jeho kočovné a tajnůstkářské povaze, a kromě toho bylo plátno obtížné sehnat a finančně velmi náročné. Mimoto vizionářský soubor Konstelace poskytl Miróovi obrovskou zásobu možností na poli obrazotvornosti, a tak mu odkryl široké množství technik bez mechanického opakování aktuální skutečnosti, který byl poprvé vystaven v roce 1945 v New Yorku, několik měsíců před koncem druhé světové války.
Jacques Dupin popsal tento průlom nových aktivit takto:
V roce 1942 následovalo velké množství akvarelů, kvašů a kreseb, charakteristické svobodou myšlení a zázračné lehkosti. V jeho uměleckém vývoji, který probíhal až do konce tvorby jeho konečného stylu, po pětiletém odloučení znovu navazuje kontakt se Španělskem – tím spíše s Majorkou – a byl nepochybně klíčového významu. Existují výzkumy, které se zabývají nepředjímanou myšlenkou – nespoutanou tvorbou, ve které umělec zdokonalil obrovský výběr forem, znaků a vzorců, které přenáší do hry všech materiálů a nástrojů, slučitelné s možnostmi papíru. Námětem všech těchto výzkumů je stanovit vztah mezi kresbou a materiálem, vztah mezi linií a prostorem (v Miró, Paříž, 2004, s. 257-260).
Miró vytvořil Ženy v noci jako symbolickou a hemživou scénu plnou erotických výjevů a hravých postav v záři měsíce, vrchol této nové rychlé tvůrčí činnosti poté, co se na konci roku 1942 vrátil zpět do Barcelony. Miró řekl o tomto živém a lehkomyslném období svého uměleckého působení:
V různých malbách, které jsem vytvářel od doby svého návratu z Palmy do Barcelony, jsem vždy prošel třemi stupni své tvorby – první: návrhy, obvykle v materiálu; druhý: vědomé řazení těchto forem; a třetí: výzdoba kompozice. Formy, se kterými pracuji, si vypůjčuji z okolního prostředí. V ostatních dílech, spíše než vytvoření malby něčeho, jsem začal malovat a jak maluji obrazy, začínají představovat sebe samy. Formy se stanou znakem pro ženu nebo ptáka. Dokonce několik náhodných otření mého štětce při čištění může představovat začátek obrazu. Druhé stádium je opatrně propočítané. Třetí je volné, nespoutané, neuvědomělé; ale i tak je obraz po celou dobu kontrolován v touze za ukázněností díla, kterou jsem už od svých začátků vždy v sobě cítil. Katalánská povaha není jako ta malagská nebo jiné z ostatních částí Španělska. Je velmi praktická. My Katalánci věříme, že musíte vždy zanechat svou stopu na povrchu, pokud chcete být schopen vyskočit do vzduchu. Skutečnost, že sestupuji k zemi v různých časech, mi umožňuje tento skok provést mnohem výše. (citováno z J.J. Sweeney, "Komentáře a interview," Partisan Review, New York, únor 1948)
|
.gif)
