Home Grapheion Revue Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka MTG Praha Putovní výstavy IKG Naše publikace Kontakt O nás
 
  
  
PARTNEŘI










 


 

 

 


   


Vydáno: 17.03.2009

 
Jakub Honetschläger - Zpráva ze stáže (blog)

 

Jakub Honetschläger


Nar. 18.9.1980 v Praze.
Studia: 1995 – 1999 SSOŠUM; od 2004  AVU Praha, Grafika II, prof. Vladimír Kokolia; 2007 - 2008 semestrální stáž, Facultat de Bellas-Artes, Barcelona, Španělsko. Od 2000 – externí pracovník pro Knihovnu a tiskárnu pro nevidomé, Praha.


Výstavy (výběr):
GRAFIX Břeclav – bienále drobné grafiky 2003; Grafika roku ; 2005; GRAFIX Břeclav – bienále drobné grafiky; Artkontakt, Brno 2005; Kokolia & druhá grafika, Městská galerie Šternberk; Mezinárodní trienale grafiky, Krakow, Polsko 2006; Výstava AVU, NG, Praha; Výstava nástěnné malby, Café Máma, Barcelona;Grafika roku 2007

Ceny:
Statutární cena starosty městské části Praha 1- Grafika roku 2007 (Kategorie C - studentská) za grafický list  Evropská I, sítotisk, reliéfní tisk.
www.honetschlager.cz

 


Blog:

Zpráva ze stáže
Facultad de Bellas-Artes, Barcelona


      Budova Fakulty Krásných umění Univerzity v Barceloně (Facultad de Bellas-Artes de la UB) se nachází v periferní části tohoto města na jižním konci Avinguda Diagonal. Hned první den mě tento široký bulvár posetý alejí vysokých domů různých mezinárodních bank a kanceláří vede do „univerzitní zóny“ (Zona Universitaria). Vystoupím z autobusu na Palau Reial poblíž parku francouzského typu a jdu ještě kousek pěšky. Ve stejné čtvrti se nachází několik fakult různého zaměření (ekonomie, věda atd.) a tedy i ta má. Je to asi pětipatrová stavba panelákového vzhledu s dvěma vchody. Vcházím přes jakousi terasu (zahrádku) místní kantýny, kde už sedí poměrně dost lidí. První cesta samozřejmě vede na studijní oddělení. Na chodbě v prvním patře je dlouhá fronta čekajících studentů na zápis do dalšího semestru. Tato fronta končí u tří okének podobných těm, co mají na poště nebo v bance. Naštěstí si všimnu jiných dveří vedle: „Oficina de las Relaciónes Internacionales“, kde čekají snad jen dva, tři lidi. Po chvilce vstupuji dovnitř, představuji se. Slečna na mě mluví anglicky, posléze mluvíme španělsky. Dává mi internetovou adresu školy, kde se mohu podívat na seznam předmětů, které si mohu zapsat. Ještě něco podepsat a vyplnit. „Až budeš vědět kam se přihlásit, tak přijď“, loučí se se mnou. Znovu procházím davem na chodbě a kantýnou nyní ještě více zaplněnou. Ochutnám místní kafe a zpět na tu šestiproudovku.
       Doma, bydlím ve čtvrti Gracia, prostudovávám papíry a hledám, co by mne zaujalo. Překvapuje mě, jak jsou jednotlivé předměty rozvrženy. Ke každému je uvedena doba výuky, jméno profesora a počet kreditů, které za jeho úspěšné splnění obdržím. Později zjišťuji, že právě tato poslední informace je snad pro všechny nejdůležitější. Studenti se tak stávají jakýmisi sběrateli těchto kreditů (jako kdyby například sbírali známky) a škola za každý zapsaný kredit vydělá docela pěknou částku. I já zanedlouho zaplatím.
      Když jsem si konečně vybral dva předměty, vracím se do školy na studijní. Tam tyto zapisuji do nějakých lejster a jsem spokojen. První hodina sítotisku bude zítra. Těším se až budu moct začít něco dělat. Následující den přicházím na hodinu do grafických dílen, ale místo „výuky“ se koná setkání zahraničních studentů Erasmus. Profesorka sítotisku je totiž také vedoucí zahraničního oddělení. Když nám dává papír se seznamem předmětů, ten samý co už jsem pročetl, upozorňuji na sebe: „Vždyť já už si vybral. Já už mám zapsaný sítotisk.“ Oboří se na mě se slovy, že to není možné, že jsem se ji na nic nezeptal a že „třída“ sítotisku je již plně obsazena. Jak je to možné? Vymlouvám se na slečnu ze studijního. Tak se to jde řešit. Musíme anulovat zápis a začít znovu a lépe. Doporučují mi „třídu“ fotopolymeru (Taller de Grabado III.) a já souhlasím, protože už umírám touhou dostat se nakonec tohoto byrokratického řetězce. Zápis mě stojí asi 140 euro, dostávám darem malý batůžek a A4ové desky, obojí se znakem univerzity a obojí nepoužitelné. Jak velkorysé, raději bych to oželil.
      Přicházím na první hodinu. Je nás tam asi deset studentů, profesorka a její asistentka. Profesorka má prezentaci do úvodní hodiny: „Budu po vás chtít na konci tohoto semestru šest grafik stejného formátu v jednom cyklu.“, a ukazuje nám svou autorskou knihu, asi abychom viděli, jak to má vypadat. Později mi ukazují celý proces vzniku „fotografiky“ (jak to oni nazývají), který zde nebudu popisovat. Není to nic složitého pakliže chceme docílit „hezkých“ výsledků rovnocenných všem ostatním. Na konci hodiny se ptám, jestli nemohu zůstat ještě déle a pracovat. Nikoli. Předmět Grafiky III, za který dostanu 9 kreditů, se vyučuje pouze každé úterý od 8:00 do 14:00. Možnost zůstat v dílnách mimo tuto dobu je vyloučena. Ještě dostávám adresu na obchod, kde si mohu (musím) koupit speciální plechy na techniku polymeru. Zklamaně jedu domů. Můj nápad o vytvoření autorské knihy alespoň o 40 stránkách se hroutí. V tak krátkém čase se přece nedá nic udělat. Našinec, který je zvyklý chodit šest let k jednomu profesoru, nebo i občas změnit prostředí, tomuto systému neporozumí.
     Tak začal můj školní rok. Asi po čtrnácti dnech jsem shodou šťastných okolností objevil soukromé grafické dílny přímo v domě, kde jsem bydlel. Pouze o tři patra níž. A bylo vyhráno. Začal jsem platit přes sto euro měsíčně s možností pracovat zde 24 hodin denně. A tak jsem celé dny trávil v tomto ateliéru a každé úterý dojížděl do školy. Někdy jsem konzultoval s profesorkou, ale nic kloudného jsem se nedozvěděl. Vše se jí líbilo, nebyl nikde problém. Autorská kniha „Dientes perdidos“ nakonec vznikla.
     Kdybych měl shrnout mou stáž do nějakého hodnocení, tak škola v Barceloně by si zasloužila jednu z těch horších známek. Ale město Barcelona jako takové, s kulturou, s atmosférou a s životem, který se zde žije, bych určitě ohodnotil nejkladněji. Přese všechno jsem rád, že jsem měl možnost prožít v metropoli Katalánska tuto stáž, poznat nové lidi, zdokonalit jazyky.