|
Úvod
Vítězný projev z roku 1864 je chápán jako jeden z nejdůležitějších prezidentských proslovů Abrahama Lincolna. John Hay, Lincolnův tajemník a životopisec, jej charakterizoval jako „jeden z nejzávažnějších a nejmoudřejších ze všech jeho rozprav.“ Svou řeč směřoval k radujícím se zástupům na trávníku před Bílým domem. Jen dva dny po jeho nečekaném znovuzvolení do prezidentského úřadu se zařadil k nejzajímavějšímu a nejznámějšímu projevu Abrahama Lincolna, k tzv. Gettysburgskému projevu, pravděpodobně vrcholnému bodu jeho prvního prezidentského období. Kromě laskavě přesvědčivých apelů k národnímu smíření předjímá ve svém vítězném projevu výmluvný tón posledních pasážích druhé nástupní řeči („Záští proti nikomu.“) Stejně jako další veřejné projevy z Lincolnova pera je vítězná řeč „přiměřeně a důsledně jasná, přesvědčivá v argumentaci a... zahalena do pozoruhodného a dokonce podnětného jazyka“ (Wilson, 3). Lincolnův současník Charles Eliot Norton, vlivný kritik, bystře charakterizoval Lincolnovy proslovy a veřejné dopisy z doby prezidentského úřadování jako „nejvzácnější skupinu politických dokumentů, která obsahuje polemiky vážně adresované jedním z mocnářů svědomí a rozumu občanů...“
Výjimečný vítězný projev
U příležitosti Lincolnova vítězství ve volbách se v noci 10. listopadu shromáždily zástupy asi 1,500 slavících, které svolal místní Lincolnův a Johnsonův klub. Dav kráčel hromadně k trávníku Bílého domu. Lincoln se rozhodl, že jeho znovuzvolení do úřadu prezidenta mu vyhrazuje právo na významnou řeč, ne pouze obvyklé děkovné dopisy a blahopřejné poznámky. Zde viděl šanci zazářit ve světle země, aby zahlédla naději na konci války a na počátku smíření národa a rasové rovnoprávnosti.
Vystoupení bylo náležitě dramatické, jak popsal jeden očitý svědek, novinář Noah Brooks. Slavnostní průvod nesl pochodně, lucerny a prapory. S hudebním doprovodem ve vleku pochodoval ve vojenském tempu. Slavnostní kanonáda ohlašovala blízkost vojenských baterií. Lincolnův malý syn Tad byl v momentě uchvácen a „běhal kolem od okna k oknu, aby sám zařídil malé osvětlení... potěšen a vzrušen náhodným chvěním velkých tabulek skla, které se pod nárazy vzduchu otřásly, když kanón v příjezdové cestě vybuchl v hrozném hluku.“
Když se Lincoln objevil v okně nad severním portikem, vybuchl dav v „nejšílenějším pozdravu.“ Začal číst svůj projev. Tajemník, který stál za ním, držel v ruce svíčku, aby osvítil stránky. „Ne úplně elegantní,“ zažertoval Lincoln o okolnostech, které jeho proslov doprovázely, „ale zestárnul jsem dost na to, abych se zabýval způsobem, jak se věci dělají.“
Lincoln zde uvádí – v nápadně podobných formulacích -, že výzvy vznesl poprvé v Gettysburgu: „Už dlouho si klademe závažnou otázku, zda nějaká vláda, která není příliš důrazná ve svobodách svého lidu, může být dostatečně silnou, aby vydržela svou vlastní existenci při vyhlášení výjimečného stavu.“ (O rok dříve řekl v Gettysburgu: „Nyní jsme zasaženi velkou občanskou válkou, která vyzkouší, jak dlouhou může národ nebo stát, takto koncipovaný a oddaný, trpělivě snášet takové příkoří.“) Strašné válečné napětí představovalo pro vládní zřízení „lidu, lidem a pro lid“ vnitřní hrozbu. Vláda měla zcela selhat: zaujata a deformována naléhavostí válečného stavu měla přemoci „svobody svého lidu“ a měla být svržena k diktatuře.
Lincolnova odpověď na velkou Gettysburgskou otázku zněla rozhodně. Prohlašoval toto: „Vláda lidu může podporovat celostátní volby uprostřed velké občanské války... Volby,“ dodává, „byly nezbytností,“ protože „nemůžeme mít svobodnou vládu bez voleb; a jestli by nás vzbouřenci donutili vzdát se, nebo odložit celostátní volby, mohli by doslova tvrdit, že nás pokořili a zničili.“
Na jaře roku 1864, když se jeho porážka ve volbách zdála být jistá, dokonce neexistoval žádný důkaz, že Lincoln zvažoval odložení nebo zrušení voleb, jakkoliv byl pravděpodobný výsledek. "Občanská válka", pokračuje Lincoln, „podrobila naši republiku hrozné zkoušce,“ a prezidentské volby značně zesílily toto riziko. „Jestli se lid nesjednotí, bude svržen vzbouřenci jejich krajní silou,“ a dále se ptá, zda „nemusí selhat, když se znepřátelili a částečně ochromili politickou válkou především sebe samé?“ (Zde samozřejmě pozorně nasloucháme dřívějšímu Lincolnovu slavnému písemnému vyjádření – „Dům se vymezil proti tomu, co nemůže dodržet“ - ústřední metafora jeho projevu „Dům se vymezil“ z 16. června 1858, vrcholu debaty Lincolna s Douglasem.) Ale kampaň těžce vybojovaných voleb 1864 na vzdory „nepodstatným a nežádoucím sporům dopadla dobře,“ tvrdí Lincoln, který podpouje svobodné volby, i když „doposud světu nebylo známo, že přichází v úvahu také tato možnost.“
Svobodné volby, dodává, také dokládají, „jak jsme zdraví a silní“ dokonce i po třech letech krvavého konfliktu. Tak se můžeme přesvědčit o tom, že i s rozštěpenou stranou, jakou byla rovněž Lincolnova, můžete zvítězit „většina hlasů z lidu. Ten byl tím, kdo zůstal nejvěrnějším Unii a největším odpůrcem zrady.“ Politické roztržky, které vznikly při volbách, jsou podle všeho jenom výrazem lidské přirozenosti. Díky své prorocké povaze Lincoln vypozoroval, že „v této budoucí velké národní zkoušce se srovnává s ostatními muži. Musíme být jak křehcí, stejně tak silní, jak pošetilí tak moudří; zlí i dobří.“ V tomto ohledu naléhá, abychom „odhlédli od našich sporů a spoléhali se na kampaň“ jako na filozofii, jak se naučit moudrosti „spíše než si hýčkat odpor a mstít se na těch, kteří mají být našimi protivníky.“
A nezapomeňme, upozorňuje, že „vzpoura pokračuje.“ Nyní ve světle následného zápasu, když byly volby ukončeny, učinil mocnou výzvu k usmíření: „Nemáme snad všichni společný zájem spojit se ve společném úsilí, abychom zachránili naši společnou zemi?“ Postupně slibuje odstranění překážek v cestě ke smíru a přísahá, že „Pokud budu zde, ochotně se zasadím o vytžení trnu ze srdce lidstva.“ Zatímco je „hluboce poctěn svým znovuzvolením“ a „náležitě vděčný... Bohu všemohoucímu“ za svůj úspěch, jenž pocítil beze špetky uspokojení, pomyslel si, že „jiný muž by byl výsledkem zklamaný nebo dotčený.“ Na konci překvapil slavnostním tónem. Lincoln požaduje „tři srdečné pozdravy za naše udatné vojáky a námořníky a jejich statečné a schopné velitele.“
„Druhé zrození našeho národa“: Volby 1864
Cesta k radostné noci v listopadu 1864 byla dlouhá a obtížná. V zimě roku 1863 se značná část obyvatelstva států Unie utápěla v pesimismu, frustraci a hluboké únavě z války. Oslavy války – přepychové uniformy Zoave, válečná hudba, úchvatné přehlídky kavalerie, nadšené průvody – byly nahrazeny skličujícím uvědoměním si strašlivých lidských ztrát v občanské válce: stovky tisíc mladých mužů zemřely nebo byly zraněny v boji, desítky tisíc podlehly nemoci. Ze státní pokladnice podivuhodně mizely finance, požadované Kongresem, aby uhradil nevyrovnané účty z domácích příjmů, představující první daň z příjmu a první daň dědickou, zavedené jako rezervy enormních válečných výdajů.
Vítězství u Fort Henry a Fort Donelson, Vicksburgu a Gettysburgu okamžitě podpořila morálku Unie, ale od té doby byly úspěchy na bitevním poli vzácné a často neprůkazné. V bitvě u Chickamauga v září 1863 utrpělo unijní vojsko téměř 20 neštěstí, zatímco bylo na obou stranách zmařeno přibližně 35,000 životů, jiní byli zraněni nebo pohřešováni. O dva měsíce později převzal velení Grant a vytlačil vzbouřenecká vojska mimo Chattanoogu, čímž připravil vhodné podmínky pro Shermanův plánovaný přesun, aby rozštěpil Konfederaci a vybojoval si tak cestu do Atlanty, do srdce Konfederace.
Zvyšující se potíže státu povzbudily několik demokratů, aby agitovali za příměří a vyjednání míru, kterým by byla uznána nezávislost odloučených států a otroctví zůstalo zachováno - v podstatě by bylo vítězství přiznáno Konfederaci.
Greeleyův New York Tribune v létě roku 1863 využil posměšný přívlastek „Copperheads“ pro tyto „Peace Democrats.“ Jeden soudobý pozorovatel se v The New York Times vyjádřil, že „copperhead je ten, kdo má všechny předpoklady stát se zrádcem, aniž by se přidal k rebelii“ (citace z Waugh, Lincolnovo znovuzvolení, 89). Označení se ujalo a Copperheads se stali mocnou menšinou v Ohiu, Indianě a Illinois. Během kampaně v roce 1864 Copperheads v novinách hlasitě vytrubovali Lincolnovy nedostatky, podporovali lži a celkově prezidenta pomlouvali.
Protiválečné smýšlení vždy upevnilo pozici vlády, která vydávala povolávací rozkazy, jimiž vyzývala k přemístění desítek tisíc zabitých nebo zmrzačených v boji. Vojenská služba jednoduše nedržela krok s únavou a vyčerpáním. První povolávací rozkazy z léta roku 1863 vyvolaly nepokoje a odpor v řadě severských měst. Mnozí měli námitky proti zákonnému zajištění peněžních plateb pro ty, kteří nenastoupili do služby. Tento proces je charakterizován jako „peníze bohatých, krev chudých.“ Nejnásilnější bouře proběhly v New York City, kdy od 13. do 16. července 1863 davy většinou dělníků cizího původu zapálily registrační úřady, přepadaly policisty, plenily obchody a lynčovaly nebo bily spoluobčany černé plati.
V květnu 1864 Grant, který převzal velení armády Potomaců, zahájil impozantní jarní tažení, ve kterém rozmístil přes 100,000 vojenských jednotek Unie do virginské divočiny, aby se postavily vyčerpané armádě Severní Virginie generála Leea. Odpor Konfederace byl zuřivý. Lee obratně odrazil úder Unie v množství velmi dobře načasovaných ústupů, které způsobily kruté ztráty Grantových mužů v bitvě u Spotsylvanie, na řece North Anna River a Cold Harbor, neznámých oblastí, jejichž jména měl brzy na jazyku každý severní civilista. Ztráty osudně narůstaly. Uprostřed léta počet obětí dramaticky vyšplhal na 2,000 mužů za jeden den, což způsobilo rozpad veřejné podpory pro Lincolnův úřad. Grant, který marně doufal, že se zmocní Richmondu, ztratil v červnu přibližně 60,000 mužů a vyčerpanou armádu zavedl do těžce opevněného obležení mimo Richmond, obklíčeného ve slepé uličce.
Téhož jara na Západě zavedl generál William Tecumseh Sherman své ostřílené jednotky hluboko do Georgie, aby zde potlačily nepokoje u Resacy, Chattahoochee River a Kenesaw Mountain před tím, než nasměrují své obléhání do Atlanty, bráněné mílemi zákopů a umístěním dělostřelectva. Do července se rovněž octl v přední linii zablokován ve slepé uličce. Události se zkomplikovaly 18. července díky nejasně se rýsující vyhlídce na vojenskou službu, která vypršela pro téměř 300,000 mužů. Lincoln vydal přece jen další povolávací rozkazy, tentokráte bezmála 500,000 mužům. Grant a ostatní důstojníci byli poplašeni zřetelným úpadkem v efektivitě boje, jak dosvědčuje mnoho „short-timerů,“ kteří neochotně dávali v sázku svůj život a zbraně, jen aby se dožili data svého propuštění.
Problémy s rekonstrukcí
Uváznutí na slepém bodě rozsáhlých válečných front kontrastovalo se zesilujícím politickým konfliktem ve Washingtonu. Lincoln adresoval Kongresu své poselství 8. prosince 1863. Tato zpráva, volající po ústavním dodatku, jenž by navždy zakázal otrokářství, zatímco současně nabízela shovívavé termíny pro znovupřijetí bývalých států Konfederace, byla počátečním závanem, který uspíšil jednání stoupenecká i nepřátelská v boji o pozice. Lincoln byl obklopován více nepřáteli než svými stoupenci. Demokraté měli námitky vůči jeho potvrzení emancipace a její povýšení k ústřednímu válečnému cíli. Lincolnova umírněná pozice v roce 1860 – záchrana Unie a povolení otroctví – byla účinně napadena radikálními abolicionisty, čímž změnili válku na revoluci – křížovou výpravu – za rovnost černých. Jistě ironicky pokládala většina radikálních republikánů Lincolnovo poselství za velmi mírné. Lincoln byl v jejich očích příliš váhavý, příliš opatrný, příliš politický, nezpůsobilý k uchopení významných přeměn, které byly zformovány válkou.
Republikánská sněmovna rozštěpena: Chaseovy, Frémontovy a Greeleyovy výzvy
Předtím než Lincoln zápasil s McClellanem, měl potlačit výzvy ctižádostivých členů republikánské strany, jakými byly Salmon P. Chase a John C. Frémont, stejně jako kousavých útoků z novinových plátků svých „přátel“ jako např. Horacea Greeleye. Den po znovuzřízení poselství se Lincolnův hlavní soupeř ve vládě setkal s jeho politickými poradci a rozhodl se dát své dlouhé a pozvolné záměry stát se prezidentem do pohybu. Chase usiloval o Lincolnovo přeložení od té doby, co vstoupil do vlády a ujal se státní pokladny s politickými stoupenci, aby vytvořili působivý stroj, který by, jak doufali, zajistil jeho jmenování v roce 1864. Jako vždy Chase přecenil své schopnosti. Prohlášení, jenž podporovalo jeho kandidaturu, sepsané jeho manažerem volební kampaně - senátorem S. C. Pomeroy, prosáklo do tisku. To zcela selhalo. Raději než vytvořit přesvědčivý případ pro svého muže odhalil Pomeroyův oběžník pouze Chaseovy prázdné a troufalé ambice. Rozruch přinutil Chasea 5. března vzdát se jakýchkoliv tužeb stát se prezidentem – přinejmenším pro tentokrát. Tajně doufal, že další intriky a obraty ve válce by mohly vzkřísit jeho kandidaturu.
Dokonce s Chaseovým neutrálním postojem zde nebyla nouze o potenciální kandidáty, kteří by pochybovali, zda by Lincoln mohl být znovuzvolen a usilovali o to, aby se zabránilo jeho opětovnému jmenování. Horace Greeley, redaktor vlivného New York Tribune a dlouholetý abolicionista, soupeřil veřejně s Lincolnem, zatímco od začátku jeho prezidentství útočil na Lincolna proto, že se rychleji nezasadil o zrušení otroctví. Greeley, který přesvědčoval sám sebe, že by mohl Lincolna dostat ze seznamu republikánských kandidátů, pracoval tajně na tom, aby překazil prezidentovo znovuzvolení. On a jeho rozladění republikánští kamarádi se pokusili zařídit pro Kongres to, aby získali odklad konference pro jmenování kandidátů. To bylo naplánovano právě na červen, aby bylo dostatek času sestavit listinu Lincolnových protivníků na zasedání předvolebního sjezdu. V dopise kalifornskému senátoru Johnu Connessovi Greeley slíbil toto: „Jsem přípraven splnit svou část,“ a naléhal na Connese, že „jestli naši přátelé v Kongresu... chtějí mít jiného prezidenta pro další období, musí jednat a jednat bez obalu...“ (Greeley Connessovi, 4. dubna 1894, Forbes Collection).
Jiná nebezpečná výzva přišla z roztříštěných řad vůdčích abolicionistů. Wendell Phillips si vynutil kandidaturu Johna C. Frémonta, „pionýra,“ zatímco (poněkud překvapivě) William Lloyd Garrison, bývalý ostrý kritik vládního zřízení, nyní vřele schvaloval Lincolnovo znovuzvolení. Při setkáních sdružení abolicionistů bojovaly mezi sebou frakce Phillipsovy a Garrisovy. Dokonce i při shromáždění spolku American Anti-Slavery Society, které se konalo v květnu 1864 v newyorské Cooper Unio – místě, kde Lincoln v roce 1860 zahájil svou prezidentskou kampaň, zůstalo republikánské křídlo rozštěpeno. Většina členů chtěla Lincolna prosadit i přes to, že se zasazoval o vznik ústavního doplňku, který by zakázal otroctví. Utvrdili se ve slibu plné rovnoprávnosti černých občanů ve volebních a občanských právech; přerozdělení jižních plantáží a zacházení se severními státy jako s podrobeným územím.
Frémont se neodvolával pouze na křídlo abolicionistů, ale také na německé přistěhovalce (Lincoln-demokrat je kdysi řídil) a válkou zklamané demokraty. Tato koalice představovala mocnou výzvu stát se prezidentem. Setkali se na sjezdu 31. května 1864 v Clevelandu a navrhli Frémonta na listinu „Strany radikálních demokratů“ a Johna Cochrana – demokrata za práva státu z New Yorku – jako jeho spolukandidáta. Frémontovi příznivci doufali, že by Cochrane pomohl vymyslet koalici neloajálních republikánů a demokratů. Ale pro mnohé republikány to znamenalo vzdát se zcela Copperheads. Podbízením se protiválečným zájmům představovali radikální demokraté nejhorší ze všech možných spojení kandidátských listin – právě to dost zmírnílo odtok hlasů pro Lincolna a abolicionisté ztratili sympatie válečných demokratů. Skeptikové pochybovali, že by mohla kandidátská listina uspět.
Do poloviny roku 1864 byla toto křehké spojenectví, které přinesl Lincoln do Bílého domu, vážně pošramoceno. V pokusech stmelit dohromady mnohé své politické frakce se republikánská strana překřtila na National Union Party jako gesto, kterým se obrací na Válečné demokraty. Prezident dokonce připojil předního Válečného demokrata do své kandidátky, tenesseeského demokrata Andrewa Johnsona nahradil Hannibal Hamlin ve volbě víceprezidenta. Johnson, bývalý krejčí, který byl v roce 1856 zvolen do Senátu, byl jediným severním senátorem, který se vzpíral odchodu a své křeslo si udržel. Jako nepřítel abolicionistů podpořil dočasný zákon o otrocích a v roce 1860 pomohl Johnu C. Breckenridgovi vrátit se do kampaně. „Ačkoliv jsem bojoval proti Lincolnovi,“ řekl v prosinci 1860, „miluji svou zemi. Miluji ústavu a přísahám, že budu chránit ji i Unii.“
Diplomacie zadních cest a Lincolnova „otrávená pilulka“
Horace Greeley poskytl jinou příčinu, která vyvolala v červenci další problémy. Nechal se oklamat agenty Konfederace. V červenci získal Greeley informace, že se tři Jižané později v Kanadě pyšnili tím, že zastupují vládu Konfederace a žádali o propustku, aby vycestovali do Washingtonu na tajnou misi zdánlivě vyjednat mír. Greeley naivně skočil na návnadu. Napsal Lincolnovi, omámen vidinou smlouvy (a potěšen myšlenkou, že v tom sehrál svou vlastní roli) a nutil Lincolna učinit „otevřenou nabídku“ podmínek, za kterých bude mír uzavřen. Americká veřejnost, jak vážně prezidentovi připomínal, „záměrně... touží po míru, současně po národní soudržnosti a cti.“
Lincoln si bystře povšiml, že by tento diplomatický kontakt mohl být snahou konfederační vlády využít rozporů v Unii, aby zajistila mír, nebo jinak zpochybnit federální volby ve prospěch demokratů. Greeleye určil jako zástupce na cestě k Niagárským vodopádům s jeho důvětryhodným prezidentským tajemníkem Johnem Hayem, aby se přesvědčili, zda jsou tito „diplomaté“ skuteční; jestli tomu tak je, pak Lincoln slíbil bezpečný průchod. Ale byl si vědom toho, že situace může být zveřejněna, proto sepsal „diplomatům“ pečlivý pamětní list, který adresoval „těm, kterých se to týká,“ čímž pevně definoval svou pozici: „Každá záležitost,“ napsal, „která zahrnuje znovu nastolení míru, celistvost celé Unie a ustoupení od otroctví... bude přijata a posouzena výkonnou mocí vlády... a setká se s liberálním podmínkami dohody...“ (CW, 7:451). Tento „nesmírně důležitý dokument,“ píše McPherson, „utvářel všechna mírová jednání po zbytek války.“ (James M. McPherson, Tento mocný bič, 173).
Vláda Konfederace nemohla příjmout tyto předběžné podmínky, a tak tito tři rebelující agenti, kteří se prokázali pověřovacími listinami, v Kanadě vydali manifest, ve kterém prohlašovali, že Lincoln ve svém trvání na zrovnoprávnění překazil skutečné návrhy mírových jednání. V tom se tak úplně nemýlili: Ve svém důrazu na rovnoprávnost zašel Lincoln mnohem dále než v samotném prohášení zrovnoprávnění otroků, ale pokus schválit 13. dodatek zákona neprošel v Kongresu. Lincoln přidal velmi chytře ustanovení o zrovnoprávnění jako o „pilulce jedu,“ která nezajišťuje žádné výhody, ani spěšně uzavřené příměří by nebylo možné.
Ale když jeho dopis „těm, kterých se to týká“ byl zveřejněn – právě před shromážděním demokratů -, zaplatil Lincoln vysokou cenu. Demokraté jej zase odsoudili za překračování jeho ústavní moci. O to překvapivější ale bylo rozladění, které vzniklo mezi členy vlastní Lincolnovy strany. Radikální republikáni, kteří „měli být potěšeni z prezidentovy neústupnosti před abolicionisty,“ místo toho „pocítili Lincolnovu zranitelnost a začali vyjadřovat všechna svá potlačovaná rozhořčení a zklamání z prezidentovy pomalosti, plachosti, nerozhodnosti, nezpůsobilost, shovívavost vůči odpůrcům.“ (Donald, 523).
Ještě více problémů se objevilo v podobě poslance za Copperheads Clementa Vallandighama, který se vrátil ze svého kanadského exilu, aby vyvolal rozpory mezi skupinami ohijských demokratů. Jeho prudké projevy proti válce v roce 1863 vydřáždily ohijského armádního guvernéra generála Ambrose Burnsidea do takové míry, že jej nechal zatknout. Vojenský soud jej usvědčil ze vzpoury a odsoudil jej k vězení po dobu trvání války. Lincoln obrátil svůj rozsudek na vypovězení do Konfederace, kam Vallandigham ochotně přišel předtím, než nastoupil do exilu v Kanadě s úmyslem vytvořit nekalé plány s temnými šířiteli povstání a špiony Konfederace, kteří zde zmizeli. Nyní byl zpět a vyhledával potíže. Vallandigham doufal, že bude znovuzatčen, čímž ze sebe učinil ještě jednou mučedníka vůči Lincolnově „krutovládě.“ Ale prezident jej záměrně a chytře ignoroval. Ohijský Copperhead bude ještě hrát klíčovou roku při shromáždění demokratů v Chicagu a programu strany.
Demokraté volí kandidáta
Mezitím demokraté zahájili 29. srpna konferenci. Navzdory veřejné nespokojenosti s válečnou situací a Lincolnově klesající popularitě nebyl jejich úkol jednoduchý. Jak využít únavu z války, aniž by se zdálo, že podkopávají jednotky v poli nebo aniž by se zřekli Unie? Mnoho demokratů nebylo ochotných zajít tak dáleko, aby Lincolna sesadili. Vybraný kandidát musel být vhodným mužem z Unie, který by udržel pohromadě severní základnu, zatímco, usmířujíce Jih, by se stal hodnověrným protiválečným soupeřem. Vedení strany zpočátku vsadilo na otevřeného guvernéra z New Yorku Horaria Seymoura, ale ten je odmítl. Generál George Brinton McClellan se zdál být nejlepší alternativou, předurčen svou vojenskou slávou a veřejnými šarvátkami s Lincolnem kvůli válečné strategii a politice státu.
McClellan a Lincoln měli ovšem dlouhý a komplikovaný vztah, který sahal zpět až do prvních let války. Vítán jako „Mladý Napoleon,“ spojil se s Lincolnem po první bitvě u Bull Runu jako vrchní velitel unijních vojsk. McClellan uskutečnil vysoce efektivní věc – vycvičil armádu Potomaků, ale prokázal i zásadní neochotu předvést své síly v bitvě. Trpěl představou, že Leeova podřadná síla jej převyšovala počtem až 2 k 1. Stále netrpělivější Lincoln se pokusil dát mu rozkaz k přesunu během tažení na poloostrov. McClellan „zpomalil,“ Lincoln nebyl spokojen a v létě 1862 jej nahradil John Pope jenom proto, aby jej vrátil do velící pozice po Popeově katastrofálním výkonu v druhé bitvě u Bull Runu. Ale když McClellan opět selhal v pronásledování generála Leea po bitvě u Antietamu, Lincoln se od něj zcela odvrátil.
Odsunuli jej, na jeho místo přišli Meade a Grand a od té doby v sobě McClellan choval odpor vůči prezidentovi. Na počátku roku 1864 jeho přátelé oznámili vedení demokratické strany, že „generál je zastáncem míru, ne války... A pokud bude jmenován, navrhl by restaurovat Unii mírovými prostředky raději než válkou.“ (McPherson, Válečný křik, 771). Sám McClellan vyzradil tento návrh sainlouiskému obchodníkovi s příslibem, že pokud bude zvolen, doporučí okamžité příměří a svolá konferenci, která rozhodne o výsledku války.
Jih se dmul pýchou z McClellanovy nominace na post víceprezidenta a dokonce ještě více z výběru Geoge Pendletona, blízkého přítele Vallandinghamova. Demokratická platforma byla jednoznačná; slibovala respektovat „práva nedotknutelnosti států“: jasný eufemismus pro zachování otroctví. To rovněž deklarovalo (s podporou sepsanou samotným Vallandighamem), že „po čtyřech letech neúspěšných snah o obnovu Unie válečnými pokusy, během nichž... nedbali na Ústavu v každé její části; a veřejné svobody a soukromá práva byly podobně ušlapány,... obecná prosperita se dožaduje okamžitých snah ukončit válečný stav... [tak že] v nejbližším možném termínu bude obnoven mír na základě Federální unie.“ McClellan zjevně nebyl vítězem pro abolicionisty. Rozhovory o dohodě mezi unionisty a příměřím byly nejchabější zástěrkou pro politiku konečné kapitulace. Lincoln to zajisté věděl, i když demokraté a někteří republikáni je byli připraveni naopak oklamat.
Nepřátelský tisk zasahuje
Redakční články odrážely zklamání veřejnosti. „Desítky tisíc bílých mužů musí ještě zemřít, aby utišily posedlost prezidenta po černoších,“ reptaly ohijské noviny Columbus na začátku srpna. Jeden důvtipný vůdce republikánů, Thrulow Weed, v té době tvrdil, že „Lincolnovo znovuzvolení [je] nemožné... Lidé bouřlivě touží po míru.“ (McPherson, Válečný křik, 761). 22. srpna řekl redaktor New York Times Henry J. Raymond o Lincolnovi, že nepopularita vlády by mohla být připisována „potřebě válečných úspěchů a dojmu..., že můžeme uzavřít mír s Unií, jestli,“ vláda nebude „bojovat za Unii, ale za zrušení otroctví.“ (Basler, 7:517-18).
Kreslíři a karikaturisté našli ve dni blížícího se prezidentského zápasu své pole působnosti. Lincoln – vždy zobrazován nelichotivě – byl představen jako neobratný vůdce, neúspěšný velitel a nezpůsobilý klaun. Litografické tisky v Currier & Ives čeřily vody v ostrých polických kresbách. Jedna, nazvaná „Abrahamův sen! ´Nastávající události vrhají své stíny´“ ukazuje Lincolna, jak spí pod dekou posetou hvězdami. Za ním, pod branou s nápisem „Bílý dům“, se odhaluje jeho noční můra: rozhněvaná Socha Svobody drží odseknutou hlavu černocha a rozzlobeně pronásleduje prchajícího Lincolna. Vprostřed důstojný McClellan ve vojenské uniformě kráčí nahoru do schodů Bílého domu s kufříkem v ruce.
Jiný karikarurista nabídl satirickou kresbu s shakespearovským svitkem, který znovu interpretuje Hamletův slavný hřbitovní monolog: „Znal jsem ho, Horatio; přítel nekonečných žertů... kde jsou tvé posměšky nyní?- “ McClellan s vyznamenáními a vojenskou čepicí s péry stojí u čerstvě vykopaného hrobu a drží Lincolnovu hlavu. V pozadí je slabě vidět Bílý dům. Kresba naráží na klamnou zprávu, že Lincoln nevhodně žertoval, když navštívil bitevní pole Antietam. Jiná volební propaganda byla ohavnější. Demokraté nechali kolovat mnoho pamfletů a reklamních letáků, některé z nich nestydatě rasistické. Jeden vulgární leták představuje Lincolna jako „Abrahama Africana I.“ se surovými rysy dřevořezu snědého prezidenta, který je oděn do hermelínu a hraje si s bohatě zdobenou korunou.
„Tato vláda nebude znovuzvolena“
23. srpna – náhle v den tažení, Lincoln poznamenal, „když jsme dosud neměli žádného protivník zdá se, že nemáme ani žádné přátele.“ Lincoln sepsal následující smutné memorandum: „Dnes ráno jako po několik předchozích dnů se zdá nadmíru možné, že vláda nebude znovu zvolena. Potom bude mojí povinností spolupracovat s nově zvoleným prezidentem, tak jako zachovat Unii mezi volbou a prezidentovým uvedení do úřadu; svou volbou bude uvězněn na tomto místě, které snad nemůže později spasit.“ Tento proslov ukončil důkladně a výstižně. Při dalším zasedání vlády se zeptal každého člena, zda toto podepíše, aniž by byl seznámen s jeho obsahem. Sedm členů podepsalo. Lincoln opatřil dokument v dolní části datem a později jej uložil do zásuvky svého psacího stolu. Neukázal jej dříve, než když bylo po volbách. Prezident hovořil o svých vyhlídkách až nevybíravě, když řekl armádnímu důstojníku při své návštěvě: „Myslím, že budu poražen, jelikož všechny velké šance jsou už nutně vyčerpány.“
„Atlanta je naše!“
„Velká šance“ přišla prvního září ve formě šestislovného telegramu od generála Shermana: „Atlanta je naše a jednoduše dobyta.“ Sever propukl v jásot. Lincoln objednal 100 salv ze Státní zbrojnice a tento den prohlásil za státní den díkůvzdání, čímž nabídl „upřímné poděkování Nejvyššímu Bohu... za Jeho milosrdenství v zachování naší národní exitence vůči povstalecké rebélii...“ (Basler, 7:533). Psychická úleva byla mnohem větší než skutečný válečný dopad Shermanova vítězství. Shermanův triumf, který přišel po nejhorším létě války, rozhodl o konečném vítěžství Unie jako o reálné možnosti. Podobně rozmluva o příměří nebo porážce byla hanebná a nevlastenecká. Atlanta změnila okamžitě své politické přesvědčení, tím donutila McClellana, aby učinil ještě další taktický ústup. Tentokrát se pokusil oddálit svou osobu od mírových bodů programu, což také zaníceně obsáhl na chicagském sjezdu, kde svrchovaně prohlašoval, že „jsem se nemohl podívat do obličeje svým udatným druhům z armády a válečného námořnictva... a řeknu jim, že jejich odvaha a oběť našich mrtvých a zraněných bratrů nebyla marná... Unie je jedinou podmínkou míru – znovu se nebudeme ptát.“
Vallandigham a míroví demokraté zuřili a chtěli McClellana vyměnit za nového kandidáta. Mohli zvítězit, pouze pokud by někdo další přijal tento úkol. Republikáni byli nyní ochotni přesvědčit Frémonta, aby ukončil svůj běh dělící mezi tří strany. Výměnou, kterou Lincoln sjednal sesazení Montgomeryho Blaira za vlády (Blair byl po dlouhou dobu bete noir radikálů). Pět dní po Frémontově odchodu přijal Lincoln Blairovu rezignaci. Republikáni byli nyní zázračně sjednoceni – i když někteří z nich ještě nemohli složit svůj blahosklonný postoj k prezidentovi: Republikánská platforma nadchla Theodora Tiltona, vyjádřil se o ní: „Je to nejlepší v americké historii – můžeme odmítnout něco jako kanditáta druhého řádu.“ A dokonce Greeleyův Tribune se držel tohoto tématu. „I nadále vlaje prapor ABRAHAMA LINCOLNA pro následující prezidentské období... MUSÍME jej zvolit znovu a s Boží pomoci jej také ZVOLÍME.“
Ve válečném zápolení: Lincoln proti McClellanovi
Lincoln čelil nelehké cestě k vítězství. Válka, Lincolnovo průbojné využití výkonné moci a naděje na zrovnoprávnění černochů – to vše dodávalo kuráž základně demokratů. Jejich odpůrci se odhodlali až k rasistickému heslu „Unie tak jak byla, Ústava tak jak je a negry tam, kam patří.“ Stala se sprostou, očerňující kampaní alespoň mezi svými civilními soudci. Hlavy státu vytvořily dlouhou tradici politiků, kteří se pak stali americkými prezidenty tak, že předstírali, že tento úřad nechtějí a jen očekávali hlasy voličů. Žádné takové překážky se neuplatnily u obyčejných lidí. Lincolnovi stoupenci pokládali demokraty za zrádce. Pro McClellanovi muže byli republikáni „mulaty.“ Byl to nový svět, který vytvořili dva newyorští vydavatelé novin ve sprostých letácích nazvaných Míšenci: Teorie mísení ras, aplikovaná na bílé muže a černochy. Také vlivný James Gordon Bennett z New York Herald mluvil o republikánech jako o „politické straně míšenců.“
Zatímco Lincoln a McClellan trvali na svých vedlejších činnostech, odešel vedoucí kampaně do dělnické strany a zde platily protekční schůzky naprosto doslova. Celá myšlenka, věnovat někomu místo ve vládě, byla taková, že příjme prémii ze svého platu, jež se opět vrátí v době jeho znovuzvolení. Tyto rezervy pomohly zaplatit prapory, plakáty, pronájem hal, řečníky – nebo přímější prostředky. Lincoln se ujistil, že všechny tyto zbraně byly použity, a oznámil, že každý státní úředník, který bude volit McClellana, bude jednou provždy vypovězen z prezidentovy přízně. Chaseův muž, Samuel Pomeroy, toto zjistil, když se pokusil nahradit škodu z Lincolnovy kampaně z roku 1864. Lincoln z ní nechtěl ani část. Životopisec David Herbert Donald píše, že Lincolnův obraz, který jej staví nad politické zájmy, „je politickým ekvivalentem doktríny neposkvrněného početí Panny Marie. Lincoln nad tím žasl. Politika byla jeho životem a sám byl řadovým člen strany.“ (Donald, Lincoln přehodnotil, 177)
Vítězství ve volbách
Pennsylvanie, Ohio a Indiana byly hlavními bojišti. Nová Anglie byla bezpečně pro Lincolna, zatímco New Jersey (McClellanův rodný stát), New York a Delaware pravděpodobně hlasovaly pro demokraty. Lincoln musel mít Ohio, Indianu a Pennsylvanii – částečně Pennsylvanii, aby zvítězil. Říjnové guvernérské volby a volby do Kongresu v těchto státech se staly ukazatelem pro ty listopadové. Tak 11. října přišel na telegrafní úřad při Ministerstvu války – v místě, kde strávil mnoho znepokojivých dní a nocí čekáním na zprávy z bojišť – a nervózně očekával výsledky.
Indiana a Ohio oznámily výsledky jako první a noviny byly povzbuzeny. V Ohiu dostali kandidáti National Union (Národní Unie) o 50,000 více hlasů než demokraté. V Indianě zvítězil Oliver P. Morton, získal 20,000 hlasů ve svůj prospěch. Výsledky v Pennsylvanii byly nejednoznačné. Až o několik týdnů později ukazovaly tabulky, že vojáci dají své hlasy republikánům, kteří tím získají díky 13,000 hlasů většinu ve státě. Stane se totéž i v listopadu? Dokonce velký počet hlasů v Ohiu a Indianě klesl z Lincolnových úhrnů z roku 1860 v těchto státech.
Uprostřed října vytvořil Lincoln svůj vlastní výpočet z tabulek sboru volitelů prezidenta, které připouštějí vítězství McClellanovi v každém státě mimo Novou Anglii, Velkých jezer a pobřeží při Tichém oceánu. Tato hypotetická tabulka dávala Lincolnovi nepatnou volební většinu 120 hlasů, právě tři nad požadovanými 117. Nevada, jeden ze států, kam Lincoln umístil svůj sloup, toto 31. října 1864 připustila a také Lincoln doufal, že Unie prolomí včas vedení Floridy, aby uznala vládu příznivě nakloněnou státu. Ale pokračující odpor Konfederace toto znemožnil.
O tři týdny později ukazovala ale aktuální volební tabulka nepřekonatelně Lincolnův prospěch. Klíčovým prvkem v tomto úspěchu byly hlasy vojáků. Mnoho republikánů si dělalo starosti kvůli zkušenostem vojáků – rozhodující podnět pro zodpovězení otázky, zda mají pokračovat v boji. Ale Lincoln nikdy nepřemýšlel o tom, zamítnout jejich volebního právo. Republikánský zákonodárný sbor ve třinácti státech postrčil zákony, které by povolovaly vojákům v aktivní službě volit na bojišti. Čtyři další státy uznaly vojákům právo, aby ve své nepřítomnosti hlasovací lístek poslali. V pěti státech, Indianě, Illinois, Delaware, New Jersey a Oregonu, mohli vojáci volit pouze ve svých domácích obvodech, proto Lincoln donutil armádní velitele, aby vojákům šlechetně poskytli v den voleb dovolenou.
Od té doby, co byl McClellan tak oblíbený u vojenských baterií, když velel armádě Potomaků, mohl převládat pocit, že shromáždí až dvě třetiny hlasů vojáků. Ale Lincoln přesně usoudil, že mají silnější vztah k této věci, za kterou bojovali – a pro kterou mnoho z jejich kamarádů již zemřelo – než pro jejich dřívější velící důstojníky. „Jakkoliv by měla mít oddanost bojujícím mužům pro jejich staré velitele smysl, nemohla vyvážit jejich důvěru v Lincolnovu vytrvalost,“ napsal Richard Carwardine. (Carwardine, Lincoln, 304). Ve skutečnosti základna ochotných a McClellanovi nakloněných se začala rozptylovat mezi vojsky, když se stal obyčejným poslem pro Vallandighama a Copperheady. Lincoln údajně sdělil novináři Henrymu Wingovi: „Raději bych byl poražen s hlasy vojáků za mnou než zvolen bez nich.“
Zvítězil s náskokem čtyři ku jedné. Ke všemu Lincoln zvítězil s velkou většinou 55% k 45% lidových hlasů pro McClellana (2,2 milionů k 1,8 milionů). Rozdíl ve výsledcích byl dokonce větší ve sboru volitelů prezidenta, kde Lincoln zvítězil s velkou převahou: 212 k 21. Malý Mac zvítězil pouze ve svém rodném státě New Jersey a ve dvou sousedních Delaware a Kentucky. Na telegrafickém úřadu v noci z 8. listopadu obdržel Lincoln nejen vysoce uspokojivé osobní potvrzení, ale i citlivé schválení jeho závazku zabránit pokračování ve válce, obnovit Unii a zrušit otroctví. „Vzdávám díky Bohu Všemohoucímu,“ řekl zástupům gratulantů později té noci, „za tento důkaz odhodlání lidu, aby přispěli k zachování svobodné vlády a lidských práv.“
Poznámka o Lincolnovi jako tvůrci projevů
Přes Lincolnovu velmi důležitou zkušenost řečníka, který při projevech improvizuje - ve své právní praxi a během mnoha politických kampaní, dával přednost tomu, že řeč přednášel na základě pečlivě připraveného textu. Mnohonásobné přepracované koncepty Gettysburgského proslovu jsou zřejmým příkladem těchto praktik (viz Wilson, Lincolnův meč, 211-219). Už dříve byl Lincoln zásadovým a svědomitým pisatelem a pečlivým úpravcem svých statí.
Zatímco se zachovalo velmi málo Lincolnových konečních kopií projevů v rukopisech, o to menší množství Lincolnových konceptů nebo rozpracovaných rukopisů bylo zachráněno. Můžeme pouze spekulovat, zda sám Lincoln tyto návrhy nepovažoval za hodnotné jejich zachování. Texty byly vždy v konečné podobě. Nezachovaly se žádné předchozí koncepty Lincolnova vítězného projevu z roku 1864.
Lincolnův zvláštní papír
Když připravoval proslov, aby jej osobně přednesl, dodatečně se Lincoln strachoval, aby ve své konečné verzi pečlivě obsáhl celou látku na neobvykle rozměrném archu papíru velmi dobré kvality s linkami. Zadní strany byly ponechány čisté. Lincoln opsal text v jasné, neobvykle bohaté verzi svého charakteristického rukopisu. Zvláštní papír a nenucený rukopis tak usnadnily čtení jeho textu, zatímco v rukou držel arch papíru podélně. Předložený rukopis Lincolnova posledního projevu přesně odpovídá jeho Vítěznému projevu z roku 1864 (součást Forbes Collection, prodána 27. března 2002 v Christie´s) a také použitý papír souhlasí s prvním a druhým návrhem Gettysburgského projevu (viz Dlouze vzpomínat: Gettysburgský projev ve faksimile).
Opěvování prezidenta
V polovině 19. století se veřejné opěvování prezidenta stalo hlavním rysem politického života ve Washingtonu D.C. Aby oslavil události velkého významu – vítězství v bitvě nebo úspěchy ve volbách, najal skupinu příznivců, kteří nesli pochodně, svíčky nebo ohňostoj, často s pochodující kapelou. Předvedli se v přehlídce směrem dolů po Pennsylvania Aveneu a shromáždili se na trávníku před Bílým domem, povzbuzeni jásotem a zpěvem vlasteneckých písní. Při příležitostech volby prezidenta bylo zvykem, aby vzdal úctu z okna nad portikem Bílého domu a přednesl inspirativní odpověď davu. (Přirozeně by mohl být dav, pokud by jej Lincoln ignoroval, nedůtklivý a hlučný.)
Lincoln bral tyto "serenády" velmi vážně. Frank Carpenter si povšiml Lincolnovy nechuti přednést připravený projev, ačkoliv nebyl „ochotný zcela zklamat davy.“ Při jedné příležitosti, jak se Carpenter odvolává, byl Lincoln hluboko zabrán do hovoru, když zaslechl blížící se hudbu. „Zpěv brzy ohlásil uvaděč a pan Lincoln, jak šel čile k přednímu oknu, zaváhal na okamžik a řekl: - ´Tyto „serenádní“ projevy mne trápily svým velkým údělem, je těžké je sepsat.´“ (Frank B. Carpenter, Vnitřní život Abrahama Lincolna: Šest měsíců v Bílém domě, 248).
Původ:
Robert Todd Lincoln – Kongresman John W. Dwight - The Southworth Library, Dryden, New York, dar Dwightovy ženy z roku 1923.
Po jeho smrti listiny Abrahama Lincolna, které zahrnovaly přibližně 20,000 kusů, právních dokumentů, účtů a stvrzenek, příchozích dopisů, pamětní spisy a návrhy konceptů, přešly do péče a horlivého opatrovnictí Roberta Todda Lincolna (1843-1926), jediného potomka Abrahama a Mary Lincolnových, které opatroval do své plnoletosti. Robert Lincoln, úspěšný právník, se stal ministrem války ve vládách prezidentů Jamese Garfielda a Chstera A. Arthura (od 1881-1885) a v letech 1889-1893 byl americkým velvyslancem ve Velké Británii. Přístup k otcovým listinám poskytl Johnu Hayovi a Johnu Nicolayovi, tajemníkům prezidenta v době války, kvůli jejich autorizovanému životopisu 16. prezidenta (1894-1905).
Robert pečlivě opatroval tento drahocenný poklad otcových spisů, je však známo, že je ukazoval při nemnohých příležitostech, a že původní ručně psané rukopisy prezidenta Lincolna předváděl pouze blízkým přátelům nebo příznivcům jako jedinečné memento. Například ukázal anglickému známému strohý rukopis svého otce, který zahrnoval formální projev, jímž vítal nějakého diplomata (prodáno v Christie´s 10. prosince 1999, položka č. 116).
Kongres již v roce 1867, dva roky po prezidentově smrti, založil Společnost pro výstavbu Lincolnova pomníku, ale tento projekt se uskutečňoval velmi pomalu. V roce 1901 bylo vybráno místo na Federal Mall – dříve bažina a v únoru 1911 Kongres schválil stavbu a dotoval fondy na jeho dokončení. Newyorský kongresman John W. Dwight (1859-1928), bič republikánské většiny, hrál klíčovou roli ve vedení podpory pro získání nezbytných dotací pro závěrečné práce. Návrhy koncipoval architekt Henry Bacon a základní kámen pomníku byl položen u příležitosti Lincolnových narozenin – 12. února 1914.
Jako gesto své vděčnosti za Dwightovu podporu napsal Robert Todd Lincoln kongresmanovi v dubnu roku 1916: „Můj drahý pane Dwighte: Vy víte, jak jsem Vám vděčný za Vaši působivou práci ve vládě, kterou jste se zasloužil o vztyčení Lincolnova pomníku, jehož výstavba se nyní blíží ke konci. Přeji si, abyste získal něco hmotného jako potvrzení mých citů, které by měly být spojeny ve Vaší vzpomínce s touto částí Vaší práce pro veřejnost.“ Noahu Brookovi vysvětlil „důvod veřejné demonstrace u Bílého domu bezprostředně po prezidentské volbě v roce 1864, při které můj otec přednesl projev, jenž si předem napsal na čisto. Zasílám Vám původní rukopis, který použil při této příležitosti a prosím Vás, abyste jej přijal...“ Sloupový pomník v dórském slohu, který ukrýval nadživotní sochu sedícího Lincolna od Davida Chestera Frenche, byl oficiálně posvěcen 30. května 1922 při obřadu, kterého se účastnili prezident Warren G. Harding, bývalý prezident a nejvyšší soudce William Howard Taft a Robert Todd Lincoln.
Robert Todd Lincoln, vědom si svého pokročilého věku, vytvořil opatření pro dlouhodobou prezentaci v archivu. „Na jaře v roce 1919 pravděpodobně jako výraz vděčnosti vládě za výstavbu Lincolnova pomníku... umístil Robert Lincoln listiny do knihovny Kongresu pod podmínkou, že jejich přítomnost v ústavu nesmí být oznámena veřejnosti. 23. ledna 1923 je převedl darovací listinou na knihovnu s tou výhradou, že smí být představovány na „oficiálních a veřejných přehlídkách nebo soukromých výstavách“ teprve po vypršení doby dvaceti jedna let od data jeho úmrtí.“ (David C. Mearns, Lincolnovy listiny (Garden City, N.Y., 1948). Robert Todd Lincoln zemřel 26. července 1926 a Lincolnovy spisy, jak bylo dohodnuto, zůstaly zapečetěny až do roku 1947. Od tohoto data se skutečně všechny rukopisy Lincolnových významných projevů přestěhovaly do mnoha stálých institucí ne už jako část archivu, ale jejich darováním nebo prodejem. V současné době je jen málo z nich v soukromém vlastnictví.
Nynější příležitost je proto jednou z posledních možností získat kompletní rukopis proslovů prezidenta Abrahama Lincolna.
|
.gif)
