 Doc. Dana Puchnarová, ak. mal.
Narozena: 22. 1. 1938 v Praze
Studia: Akademie výtvarných umění v Praze /1958 - 1963/
Od r. 1991 pedagog na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého Olomouc
Předehra - původ a dětství.
1938-1948
22. 1. 1938 narozena v Praze tři měsíce před vpádem německých armád. Otec byl v té době důstojníkem čs. armády, matka pilnou úřednicí a cizojazyčnou korespondentkou.
Otec František Puchnar pocházel z velké rodiny, tradičně po generace rolnické. Byl z 10 dětí, z velkého gruntu (asi 15 ha půdy) a svou rodnou moravskou vesnici Kdousov (u Mor.Budějovic) velice miloval. Byl zvyklý na všechny zemědělské práce, přesto ho dali ještě za Rakouska na studie a stal se venkovským učitelem. Aby si mohl dovolit oženit se, šel kvůli vyššímu příjmu studovat na vojenskou akademii, stal se důstojníkem a prožil I. světovou válku na Bosně. Odtud si přivezl jeden velký mosazný náboj, který měl jako těžítko postavený na psacím stole a mně jako dítěti říkával, že jej chytil při bojích do ruky. Já jsem mu to tehdy slepě věřila a teprve za mnoho let mi tatínek řekl, že v žádných bojích nebyl. Přesto byl mnohokrát vyznamenán různými řády. Když pracoval za okupace v českém odboji, bylo to dost nebezpečné, dostal za to Řád stříbrného lva. Otec rád filozofoval, měl v knihovně m.j. překlady z nápisů ve hrobkách starého Egypta s vlastnoručním věnováním od Dr. Fr. Lexy, který byl jeho přítelem.Také přátelský kontakt měl s Dr. V.Lesným, který mu věnoval svůj spis o buddhismu.
Otec se ve 40 letech oženil. Vzal si o dvacet let mladší Aničku neboli Anny Kobliskovou, původem z jižních Čech, která znala pět světových jazyků a měla z nich státní zkoušky. Uměla hrát na klavír, zejména Beethovena, a vařit se učila v klášterní škole v Českých Budějovicích. Živila se sama (díky absolutoriu na Obchodní akademii) jako půvabná a obdivovaná sekretářka a korespondentka. Předtím měla velkou vášeň pro světové filmové hvězdy, krásné ženy i muže hrdiny. Sbírku několika desítek fotografií jí babička jednou spálila. Mamince zbyla další záliba - a to pro politiku, válečné události a důstojníky. To jí bylo užitečné a i osudné, když se seznámila s mým budoucím otcem. Vyprávěla mi, že v uniformě vypadal báječně. Maminka byla navíc velice sečtělá, četla romány v polštině, zejména Sinkiewicze, v němčině všechny Mayovky, spoustu detektivek v angličtině. Díky její humánní výchově se mým životním vzorem v 10 letech stal hrdinný náčelník Vinnetou - to bylo v r. 1948. Později se mi to velice hodilo - počínaje studiem a bojem o existenci konče - až dodnes.
Za socialismu překládala matka velmi ráda detektivky od Agaty Christie pro matematiky a fyziky z Matfysu KU v Praze, kde byla posledních asi 2O let zaměstnána. Kromě literárních sklonů, které maminka projevila coby mladá studentka, když svému strýci, majiteli drogerie U slunce v Praze na Smíchově, napsala řadu veršovaných inzerátů na speciální prostředek proti molům, pěstovala maminka od dětství hru klavírní, pročež dědeček jako úředník pojišťovny jí s babičkou koupili klavír. O nezvyklé technické zdatnosti mé matky svědčí následující událost: v době, kdy rodiče odešli na nákup a nechali svou 12ti letou dceru doma, tato z potřeby pochopit strukturu a technologii klavíru zevnitř onen klavír rozebrala a postupně rozložila všechny části, struny i kladívka v řadách po podlaze salonu. Když rodiče vstoupili, nebyli mocni slova. Pak dali své dceři ultimatum, že když klavír nedá do původního pořádku, dostane obrovský výprask. Taková motivace mou maminku zřejmě velmi povzbudila, takže klavír bleskově složila a zahrála rodičům jejich oblíbené skladby. Nastalo velké smíření a tento památný čin vstoupil do historie našeho šlechtického rodu.
Dochovaly se totiž listiny, z nichž plyne, že rod po mém dědovi měl dříve přídomek von Barau de Desmet, že tedy vznikl spojením německé a francouzské krve. Po smrti babičky však maminka našla i zápis, že jeden z našich předků někdy v polovině 19. stol. v jedné pražské hospodě ten šlechtický predikát propil. Nijak jsme toho neželeli, neboť babička sama byla z hospody, též z 1O dětí, od dětství roznášela pivo a i jinak těžce pracovala v hospodářství. Pradědeček - její otec - byl zároveň majitelem polností a velkého řeznictví, takže patřil k honoraci městečka Plánice u Klatov v jižních Čechách. Na výchově dětí pracoval pevnou rukou. Babičce jednou udělil takový pohlavek, že na jedno ucho ohluchla. Až dnes se divím, proč to tolikrát za svůj život vyprávěla. Možná, že to je ženská varianta vztahu k otci, jaký prožíval Franz Kafka. Babička pak odešla od rodiny do Vídně, kde se postavila na vlastní nohy: vstoupila do služby k bohatým měšťanům a po letech se vrátila s penězi a výbavou a šťastně se vdala. Na svatební fotografii v dlouhých secesních šatech a s pštrosími pery na klobouku vypadá jako paní císařovna od Franze Josefa.
S hudebním nadáním mé maminky je mé dětství nerozlučně spjato: když jsem byla batole a musela jsem po obědě spát, hrávala mi na klavír obvykle Beethovena, a to Měsíční sonátu nebo „dešťové kapky“. Také často nacvičovaly s babičkou různé písně, takže denně se u nás muzicírovalo. Babička prozpěvovala od rána do večera a docházela dokonce do slavného pražského spolku Hlahol, kam mne jako dítě též přivedla a zpívala jsem ve čtyřhlasém dětském souboru Hlaholu dokonce i koncertně, např. operu Nabucco na podiu Smetanova sálu v Obecním domě v Praze. Babička mne též vodívala na kůr blízkého kostela, kde zpívala o májových slavnostech a při mších. Mne daleko více než zpěv dospělých zajímaly pedály varhan, na které jsem dobře viděla, různé řezby a ornamenty ve dřevě varhan i lavic a také krásné barevné paprsky slunce, procházející skrze okenní vitráže.
Dokud jsme žili s otcem ve vojenském bytě v Dejvicích, maminka učívala ruštině a angličtině různé známé, ale tajně, aby na to nacisté nepřišli. Měla ve spodní skříni kredence v kuchyni složeny ročníky časopisů o okultismu a u nich jsem jako dítě často sedávala a prohlížela fotografie. Nejvíce mne zaujal výjev, kterak krásnou mladou ženu, vznášející se vodorovně nad podiem v úzkých černých šatech, rozřezává ohromný lesklý kotouč cirkulární pily v rovině pasu na dvě části. Žena měla klidný výraz a zavřené oči, po straně jeviště jí asistoval pán v černém smokingu. Byla jsem tehdy dítě předškolní, takže vysvětlení jsem si nemohla přečíst, a toto prohlížení jsem měla zakázané, takže dodnes těmto tajným praktikám nerozumím. Avšak to množství záhadných obrázků a tajemno, obestírající balíky skrytých časopisů, mi už v útlém věku neverbálně ukázalo, že existuje jakýsi ohromný neznámý svět, důležitý pro spousty lidí natolik, že jsou schopni jej spontánně chránit v době, kdy naši zem obsadila německá vojska. Maminka byla určitou dobu ctitelkou východní filozofie. Přeložila sama Bhagadvadgítu z angličtiny a krasopisně ji napsala do tlustého sešitu, darovala mi ji, když jsem slavila 15. narozeniny. Toho jsem si moc vážila, dodnes ji uchovávám. Také léta četla buddhistické spisy v angličtině a sama žila velmi střídmě a jednoduše. Do poslední chvíle každému obětavě pomáhala...
Pamatuji se, že v Dejvicích jsem prožívala neskutečný strach z gestapáckých důstojníků, kteří chodili po Uralské ulici kolem mne, když jsem chodívala do školy. Jejich naleštěné černé vysoké holinky a dlouhé černé pláštěnky působily na mne jako zjevení děsivých démonů. Později, během pražského povstání, se obléhal blízký generální štáb SS. Jednoho dne jsem slyšela silnou střelbu-rány jako z děla a strachy jsem se vecpala do škvíry mezi skříň a zeď v předsíni. Rodiče mne tu našli, když se vrátili, a vyprávěli o přestřelce mezi Němci ve štábu a ruskými tanky, jak museli ležet dlouho na zemi pod keři, než to skončilo. Vzali mne na kulaté náměstí na velké vítání osvobozující armády, tam obrovské spousty jásajícího lidu a děti lezly po ruských tancích a já jsem dostala poprvé v životě čokoládu. Ale rodiče se hádali stále více a tak se začali rozvádět, přestože v r. 1945 oba spolu z čisté radosti a vlasteneckého nadšení vstoupili do nové KSČ. Trvalo to do r.1948.
Ten rok 1948 pro mne vůbec znamenal velké změny: byla jsem osobně předvolána k soudu při rozvodovém řízení, abych potvrdila, u koho chci bydlet. V tom roce jsem prožila velmi silný vnitřní světelný a kosmický zážitek, který trval několik dní. Byla jsem také u zpovědi a přijímání, neb mne rodiče po narození dali pokřtít a udělali ze mne členku římsko-katolické církve. S tím jsem měla moc těžkostí, neboť jsem si musela hříchy vymýšlet. Tak jsem vzala na pomoc tzv. zpovědní zrcadlo, které jsme ve škole dostali. Náboženství spočívalo v tom, že jsme museli umět nazpaměť příručku pravidel, zvanou Katechismus a tak jsem byla ráda, že to vyučování zrušili. Tehdy mne nejvíce zajímalo, jak vypadal život v českém moři doby křídové, dále Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty v sepsání akademika Bedřicha Hrozného, a ještě Krásy nerostů, což byly knížky, které jsem si v r. 1948 dala koupit od tatínka k vánocům, když mi bylo deset let.
Skutečně všechny tyto knížky a prožitky měly významnou roli v utváření mé představivosti, a ještě v dospělém věku jsem vycházela z těch vzpomínek. Žily jsme s matkou a babičkou v bytě na Smíchově hodně chudě, proto babička za války v kuchyni stále krmila husu. Topily jsme uhlím a já jako nejmladší jsem je nosila ze sklepa. V přízemí byla velká drogerie, kde pracoval můj strýc. Často jsem za ním chodila, prohlížela barvy a postávala ve skladech, které úžasně voněly. Ta vůně se táhla po chodbách a schodištích domu až do 3. patra na půdu, kam jsem chodila každý týden věšet s babičkou prádlo. Krásně tam vrkali holubi a skrze škvíry ve střeše padaly na starou cihlovou dlažbu chvějivé proužky slunečního světla. Vím, že jsem nedostávala nové šaty, boty jsem nosila obnošené, přešívalo se na mne všechno ošacení, tetička byla dobrá švadlena a často na mne brala míru. Kabáty a kostým jsem měla z vojenských stejnokrojů po otci ještě v době studia na AVU, vše ve hnědé nebo černé barvě, a tak jsem se od dětství učila šetření, skromnosti, odříkání. To se mi v mé dospělosti velice hodilo.
__________________________________________________________________________________________
Kreslířské začátky
Asi od tří let jsem živelně kreslívala největší část dne. Hodně silný dojem ve mně vzbudila návštěva pražských Karlových lázní, kam mne matka zavedla ve věku asi 5 let. Po návratu jsem si sedla a mnoho listů papíru jsem zaplnila kresbami postav nahých žen ve sprchách nebo sedících u bazénu, jak jsem si je pamatovala. Když jsem svá díla jako obvykle ukazovala rodičům, otec se rozčílil a velmi rázně mi nařezal. To jsem tehdy nesla jako křivdu. (Podruhé kvůli realismu mi udělil pohlavky až v mé dospělosti, když jsem již studovala na AVU a o prázdninách na moravském venkově jsem malovala na půdě.)
Jako dítě předškolní jsem hodně kreslila zpaměti, nejvíce obdivu sklidila moje velká kresba celého pekařství se všemi pulty, s lidmi a všemi druhy pečiva ve skleněných vitrinách. Kreslila jsem zpaměti jak pekařství pana Lichtenberga v Dejvicích, tak i pekařství pana Lánského na Smíchově naproti přes koleje, kam jsem také denně chodila. Maminka mne učila pracovat s pastelkami tak, že jsme společně vybarvovaly ilustrace v knížkách pro děti. Kromě toho pro mne vymalovala stěnu u mé postýlky výjevy ze slavného Disneyova filmu Sněhurka a sedm trpaslíků. Tak jsem už jako batole usínala pod nástěnnou malbou. Opravdu velký vliv měly na mou obrazotvornost ilustrace v knížkách. Později v 10ti letech jsem dostala 1. cenu celostátní dětské soutěž Alšova země, když jsem namalovala (samozřejmě zpaměti) celou pláň na Letné i s nějakou slavností. Kreslila jsem i na moravském venkově v Kdousově, kam mne otec vozil na prázdniny a také na horách v zimě. Pamatuji se, že jsme s otcem každý rok jezdili do Krkonoš do Bedřichova. Tam jsem ve volných chvílích po bravurním sjíždění svahů kristiánkami dopisovala román Psí život a dělala k němu ilustrace. A velmi mi šlo kreslení v jedné restauraci v Praze na Letné, kam mne otec vodil každý týden na setkání se svým bratrem, strojním inženýrem. Co může dělat dítě za stolem, kde otec se strýcem pijí pivo a povídají si? To byl hlavní důvod, proč jsem kreslila - nikoliv zaznamenání skutečnosti, ale smysluplná činnost, při níž jsem mohla přemýšlet. Bavilo mne to stále víc.
Otec mi našel nejprve učitelku klavírní hry, potom i učitele kresby, neboť jsem chtěla jít na střední výtvarnou školu. Učil mne tedy dobrý akademický malíř na Smíchově. Naučil mne skvěle tužkokresbu, šrafování, kreslila jsem tam jednoduché věci, zátiší a pak i hlavu, a vše dost malé. Broušené sklenice s vodou, kostkou cukru a lžičkou jsem kreslila jako Švabinský. Zkoušky na výtvarnou školu v den Stalinovy smrti jsem dělala v r. 1953 ještě na Křižovnické škole vedle dnešní VŠUP.
S klavírem jsem se spřátelila, hrávala jsem etudy a učila se akordy, harmonii a základy kompozice. Později jsem hrávala i Beethovena, Mozarta a některé Bachovy skladby.
Výtvarná škola v Praze 1953-1957
Střední umělecko-průmyslová škola se přejmenovala na Střední výtvarnou školu a přestěhovala se na Hollarovo nám. na Vinohrady.Tam jsem jezdila ze Smíchova denně tramvají celou hodinu a skoro pokaždé jsem přišla pozdě, takže jsem mívala za to často dvojku z mravů. Učili jsme se tam kreslit i malovat zátiší a později také figuru a hlavu, tedy portréty. Výborné bylo oddělení grafických technik, kde jsme dělali litografii v praxi a ve 3. ročníku jsem realizovala celý cyklus jednak zákoutí z Kampy, jednak z cirkusů.
Také jsem se naučila dělat linoryt, suché jehly a lept. V dílně leptu nás vedl skvělý odborník, grafik Z. Juna, autor výborné knížky Lept a grafické techniky. Tam jsem také získala otisk grafiky Václava Hollara Jaro (Spring), které jsem si hodně vážila. Ve škole jsme se učili dělat návrhy knižních obálek, ale i nálepek na zápalky, obalů na cigarety, řadu knižních ilustrací a možná stovky různých skic, studie různých předmětů různými technikami a cyklu kopií Rembrandtových kreseb. Viděla jsem totiž jeho velkou výstavu v Drážďanech, kam naše škola pořádala exkurzi. Z technologií kresby mne nejvíce upoutala barevná perokresba různými tušemi a několika pery, kterou nás učil prof. Juna. Tu jsem pak uplatňovala po letech ve velkých i malých vícevrstvých zahalených kresbách, i jinými materiály a technikami.
Velmi mne bavily dějiny umění. Přečetla jsem mnoho knih o tom, co jsme se právě učili, a jednou se stalo, že celou hodinu se učitel nahlas bavil jen se mnou o kostele Il Jesú, neboť jsem tehdy prostudovala krásně napsanou knihu jednoho historika umění o vzniku baroka. Ohromně poučné byly hodiny literatury. Učitelka byla nucena nám hodně věcí vykládat zdeformovaně, a tak se omezila na předčítání textu socialistické učebnice. My jsme se však dokázali bránit proti takové ztrátě času tím, že jsem si pod lavicemi četli knihy zakázaných autorů, které jsme si navzájem půjčovali. Nejvíc děkuji malíři Alvovi Hajnovi, že mne seznámil s dílem Otokara Březiny. Také mne v těch letech přitahovalo divadlo. Za jeden rok jsem nashromáždila kolem 240 vstupenek do Národního či Smetanova divadla. Chodila jsem na bidýlko takřka denně díky obětavosti spolužáka, který pracoval brigádně v malírnách dekorací ND a nosíval mi do školy volňásky. Mohla jsem vidět ty nejlepší opery a činohry i vícekrát v tom nejlepším obsazení. V té době jsme s matkou hrávaly čtyřručně na klavír Beethovenovy koncerty a také jsem s ní hrála ping-pong, obojí v klubu podniku Ligna na Václavském náměstí, kde maminka léta pracovala jako sekretářka ředitele. Jednou mi vyprávěla o svém předválečném členství v okultní společnosti kolem Weinfurtra. Za socialismu se takové knihy nevydávaly, byla to pro mne velká vzácnost.
Ve 4. roč. výtvarné školy jsem jako všichni spolužáci dělala talentové zkoušky na vysokou školu. Někteří šli na VŠUP, jiní na AVU. Já jsem si vybrala AVU, zkoušky jsem udělala, ale kvůli machinacím s kvótami mne nevzali a čekala jsem 1 rok. I když se podvod ukázal a jeden profesor z AVU musel kvůli tomu odejít, spravedlnosti se neučinilo zadost. Díky tomu jsem navštěvovala slavnou přípravku výborného starého učitele prof. Vodrážky na Smíchově jako pokračování výtvarné školy. Sedávali jsme v podkrovní učebně s V. Sokolem, Z. Sionem, A. Tomalíkem, A. Hajnem, Z. Rybkou, K. Kroupou. Seznámila jsem se s kroužkem studentů Akademie, kteří chodili k Istlerovi, Medkovi a Boudníkovi, Chalupeckému, sledovali jsme současné světové umění i moderní české. Prof. Vodrážka byl skutečným učitelem i pro naše myšlení, neboť nám při práci četl poezii a eseje Březinovy a spisy F. X. Šaldy. Nesmírně na mne zapůsobil hlavně Šaldův esej o hrdinném zraku. Přivedl mne k poznání, že vnitřní vidění je platné a v umění nejdůležitější. Tak nás prof. Vodrážka učil poznávat naši skutečnou kulturu a vážit si jí. Tím nám dal neocenitelný dar. Choval se ke každému studentovi jako dobrý otec, byl jako učitel i přísný, aby nás co nejvíce naučil právě pro ten typ zkoušky, který nás čekal.
Údaje o autorce, které nejsou uvedeny v biografických přehledech:
Dana Puchnarová přesídlila v roce 1969 po vpádu vojsk socialistického bloku i s atelierem z Prahy do českých Budějovic, kde od r. 1970 vedla u Domu kultury experimentální výtvarné kurzy dětí a mládeže. Přitom nadále pokračovala ve volné tvorbě obrazů, grafiky a objektů a živila se prací do architektury a knižními úpravami....
Za podpis Charty 77 byla v roce 1978 vyslýchána na StB a diskriminována zákazem výstavní činnosti
a nezaměstnaností - nesměla nic prodávat, pracovat v pedagogice, bylo jí navrženo zaměstnání uklizečky.
V té době vznikly cykly Vize zničené civilizace, Pomníky člověka, ale také Sny o civilizaci a Hry, řada malých exlibris, utopické návrhy do architektury, máchovské litografie, první experimenty v sítotisku v r. 1972, z nich prostorové grafiky aj.
V 80. letech poznala indického mistra jogy, jehož školu v Č. Budějovicích začala propagovat a založila u Domu kultury Yogaklub, který pořádal přednášky a semináře.
Od r. 1975 publikovala v Estetické výchově nové metody kreativní umělecké výchovy dětí, realizovala výtvarně- hravé tábory, začala spolupracovat s mezinárodní společností pedagogů výtvarné výchovy INSEA.
Od roku 1991 přednášela na Univerzitě Palackého v Olomouci, 1994 získala docenturu na AVU. Na Katedře výtvarné výchovy v Olomouci zavedla pro studenty praxi workshopů, pravidelných večerních Uměleckých debat a v univerzitních galeriích organizovala výstavy významných umělců nebo atelierů vysokých uměleckých škol.
Pracovala na grantu OSP HESP : AKTUÁLNÍ VÝUKA UMĚNÍ NA VŠ, vznikly filmy o výuce malby, sochařství a kresby (prof. P. Nešleha, prof. Jan Koblasa, prof. B. Jirků), o multimediálním atelieru prof. A. Matasové, o současném stavu mladého umění a umělců v galeriích a atelierech.
V r. 1996 uskutečnila cestu do Indie, která změnila její výtvarný výraz a dala podnět ke vzniku knihy "Z Čech do Indie za Satja sai Babou" (vyd. v únoru 2009).
|
.gif)
