Rozhovor Aleny Laufrové s Milošem Ondráčkem

Svými rytinami jste převedl na známky více jak 400 námětů, mistrovské jsou Vaše transpozice obrazů slavných mistrů minulých století. Náš rozhovor začnu citací jednoho z Vašich výroků uveřejněných na panelech současné výstavy v Poštovním muzeu: Liniová kresba je základním kamenem budoucí známky. Vlastní rukopis je přitom třeba ukáznit a přiblížit námětu, době a výrazu autora.
Co profese rytce bezpodmínečně vyžaduje?
Schopnost přepisu jiného díla do podoby známky vyžaduje velké výtvarné porozumění, zvládnutí grafické techniky v souvislosti s tím, jakým způsobem s ní potom bude nakládáno v procesu přípravy k tisku, protože technické možnosti tisku nejsou neomezené. Při moletování (archaický proces rozmnožení původní rytiny) dochází k určitým ztrátám, s kterými rytec už musí počítat. Kresba musí být koncipována do reálné podoby linek, které je schopna technika rozmnožení přenést. Originální rytina se zakalí a potom se přes ni pod tlakem přejíždí ocelovým válečkem, takže na váleček se rytina dostane v opačném smyslu, vrypy jsou do výšky. Váleček se potom zakalí a stejným způsobem se do tiskové desky nebo válce rytina vytlačí. Není to přenos ideální. Proto je potřeba, aby v rytině nebyly příliš velké hrubosti, ale ani velké jemnosti. To je ovšem jen technická záležitost.

Dají se rozlišit jednotliví rytci podle způsobu, jakým převádějí předlohu do rytiny? Například ve srovnání Bedřicha Housy a Vás?
Pan Housa je jemný a precizní ve výrazu, má i hustější síť kresby. Já jsem ve výrazu trochu razantnější. Každý má nějaké individuální dispozice, které se do jisté míry u jednotlivých autorů liší a lze v podstatě autory podle rukopisu rozeznat.

Dostanete se případně k volné grafické práci? V sedmdesátých letech jste byl úspěšný na mezinárodních přehlídkách exlibris například na bienále v Malborku v Polsku…
Tak jako většinu mých kolegů mne známková oblast natolik pohltila, že na vlastní volnější tvorbu už není tolik prostoru. Té jsem se věnoval zejména, než jsem uspěl ve známkové tvorbě. Vydavatel, Ministerstvo spojů, požadoval, abych se stal členem Svazu výtvarných umělců. Zejména to mne přinutilo, abych se intenzivněji věnoval volné grafice. Potom, když už jsem na známkách pracoval, věnoval jsem se jim intenzivně. Známek se ve společném státě vydávalo podstatně více než dnes.
Rytců je dnes samozřejmě méně než tehdy, ryté známky postupně odcházejí ze světa, jsou vytlačovány levnějšími technologiemi. Pochopitelně, že tradice ryté známky má svoje kouzlo. Je to klasická grafická technika. Fotomechanickým převodem se dnes na známku dostanou často věci nevalné úrovně, někdy jen fotografie doplněné textem. Některé známky mi připadají jen jako nálepky propagačního charakteru.

A kolik známek ročně se teď asi vydává?
Nemám přesný přehled, už to tak nesleduji, ale myslím, že rytých známek možná tak patnáct nebo dvacet. Zhruba menší polovina produkce.

Měl jste možnost vybrat si obraz, který jste převáděl do rytiny?
Většinou mi byl námět zadán, málokdy jsem si mohl vybrat. Dříve při Ministerstvu spojů a nyní při České poště existuje tzv. ideová komise, která se zabývá tvorbou námětů a předurčuje zhruba, co by mělo tematicky vyjít. Potom je na realizační výtvarné komisi, aby stanovila konkrétně, o která díla půjde. Někdy je to i v souznění s autorem rytiny.

Pracujete většinou podle originálu?
Byly doby, kdy jsem dokonce měl galerijní obrazy doma, to bylo ještě před revolucí. Teď je ochrana mnohem přísnější, takže mám k dispozici diapozitiv nebo reprodukci. V dnešní době mají své exponáty galerie uloženy v digitální podobě, takže i v této formě se ke mně dostanou podklady.

O kolikabarevný soutisk většinou jde?
Vydavatel poskytuje možnost použití pěti barev. I tak je to nákladné pro tisk. Já sám jsem dělal asi tři známky, které si vyžádaly ještě barvu šestou. Ne vždy při této technice je míchání barev za dosažením určitého odstínu perfektní. Linka má nějaké krytí, není transparentní. A další barva se projeví tím, že prokoukne mezerou mezi linkami barvy předchozí, takže do oka diváka se dostane směs tónů v omezeném množství.

Teprve soutisk přináší nebo nepřináší potvrzení Vaší barevné představy…
To je právě ten oříšek. I když mám již dlouholetou zkušenost, přece jen netrpělivě a s napětím očekávám první orientační soutisk všech barev. Potom je ještě možné provést nějaké drobné korekce.

To vyžaduje velkou představivost a zkušenost…
Musím si uvědomit, s jakými barvami budu pracovat, co je pro barevnost předlohy podstatné a někdy se stane, že barevnost nepodstatného drobného detailu obětuji ve prospěch celku tak, aby barevný dojem zůstal a nepodléhal nějakému detailu. Přece jen kombinace pěti barevných rytin je omezená.

Ovlivnila Vás profese rytce v pohledu na výtvarné umění?
Neřekl bych. Rytina je především řemeslo a pro mne samozřejmě i výtvarná disciplína. Provází tvorbu umělců od středověku dodnes. S obdivem jsem se díval například na rytiny Cyrila Boudy.

Která známka Vám dala zabrat?
Bylo to v době, kdy jsem začínal na známkách pracovat. Šlo o přepis autoportrétu malíře Ludvíka Kuby. Nikomu se do toho tenkrát moc nechtělo a na mne to spadlo jako na nejmladšího. Tu známku jsem odmítl, neměl jsem příliš zkušeností, nevěděl jsem, co s tím. Vedoucí oddělení známkové tvorby (tehdy to byl Rudolf Fišer), mi naznačil, že pokud chci na známkách pokračovat, je na mně, abych se toho zhostil.

Kolik Vám bylo roků? Převedení té živé postimpresionistické malby do linek a bodů bylo určitě těžké…
No, právě. Bylo mi přes třicet let. Obraz jsem měl doma, pár dní jsem od něj utíkal, pak jsem začal skicovat, zkoušet a postupně jsem nacházel cestu k tomu, jak kresbu postavit, aby nebyla příliš hustá a dovolila proniknout barevným skvrnám, které jsem tam musel v dalších barvách umístit. Kresba bývá většinou černá a v mezerách se vynechá místo pro barvu. Byl to pro mne zlom. Pochopil jsem možnosti a způsoby jak realizovat takový úkol.

Kubův autoportrét byl Vaším prvním přepisem obrazu?
Ne, v době, kdy jsem se začínal ucházet o rytí známek, jsem si vyhlédnul témata, která jsem zpracoval a předkládal na Ministerstvu spojů. Jako první jsem v roce 1966 navrhl a vyryl jednobarevnou známku s námětem Vladislavského sálu, neuspěl jsem. Potom, když vyšly první přepisy galerijních děl, inspirovalo mě to k tomu, že jsem v roce 1967 vyryl svou první šestibarevnou známku. Byl to přepis obrazu mistra Třeboňského Zmrtvýchvstání. Opět neúspěšný, údajně právě pro tiskovou náročnost. Následující rok jsem vypracoval čtyřbarevnou známku Mistra Theodorika, jeden z jeho obrazů v kapli sv. Kříže. Známku ještě nepřijali. V průběhu roku 1969 mi pak náhle zavolali, abych přes neděli doplnil k rytině texty, neboť jim někdo rytinu jedné ze známek pro sérii „Umění“ nedodal. A tak jsem postupně vplul do skupiny rytců poštovních známek.

Rytecky jste se podílel na známkách několika našich prezidentů, jste autorem známky s podobiznou Miloše Zemana, přebíral jste tento úkol po zesnulém Oldřichu Kulhánkovi. Jaké je to pracovat na známce s portrétem prezidenta? Co takový úkol přináší a je nějak výjimečný?
Je to výjimečné v tom smyslu, že jde o žijící osobu a ještě ve výjimečném postavení. To může být předmětem kritiky, takže v tomto smyslu je to mnohdy nevděčná záležitost. Ale pořád jde o fakt, že předloha musí odpovídat originálu. 

Mohl jste si vybrat z několika fotografií nebo jste dostal jednu zadanou?
Kamenem úrazu je, že většinou je velice málo času. Pokud jde o Havla, toho jsem vůbec neznal, tak jako spousta lidí. Dostal jsem fotografii z jeho mladších let a musel jsem si s tím poradit.

Někde jsem četla, že známka vyšla snad během tří týdnů…
Za čtrnáct dnů jsem měl práci hotovou. Doba byla hektická, pracoval jsem přes celé vánoční svátky, často celou noc. Rytinu jsem odevzdal 29. prosince. U Miloše Zemana to prošlo hladce, zejména proto, že jsem dostal profesionální foto, které mělo znaky kvalitní předlohy a pan prezident byl s výsledkem spokojen. U pana Klause tomu tak nebylo, k dispozici byla dána jedna nepříliš kvalitní fotografie. Tehdy jsem nejdříve dělal sám návrh ryteckého provedení, ten neuspěl, potom se návrhu ujal Oldřich Kulhánek, já jsem udělal rytinu a společně jsme šli na Hrad. Tam jsme dopadli tragicky, protože se panu prezidentovi návrh známky nelíbil a na rytinu se už ani nepodíval. Navrhovali jsme mu zhotovení nové podobizny od profesionálního fotografa. Pan Klaus to odmítl, že nemá čas. Řekl nám: „S tím si  páni výtvarníci musíte poradit sami“. Kulhánek byl natolik poctivý, že se do práce pustil ještě jednou, udělal nový návrh, já jsem to vyryl a další jednání jsme již nechali na České poště.

Co Vás vlastně na rytině zaujalo, jak jste se k ní dostal?
V roce 1951 jsem končil povinnou školní docházku, půl roku předtím mě ještě držela chemie. V druhé polovině závěrečného roku nám dal pan učitel v hodinách kreslení větší volnost. Kreslení mě začalo bavit, na chemii jsem najednou zapomněl a chtěl jsem pokračovat na výtvarné škole. Na vyšší umprumce v Praze byl nával a učitel, který mluvil s rodiči, navrhnul jako alternativu Školu uměleckých řemesel v Turnově. Nejdřív jsem byl nešťastný, šperk mne nezajímal. Ale na škole byl obor, který byl přece jen blíž grafice, a sice rytí do kovu. To mne posléze trochu uspokojilo a přijal jsem to. Věnoval jsem se zejména kresbě pro grafické vyznění, spíše soukromě než podle školních osnov. Chuť k rytině zůstala, po čtyřletém studiu jsem ještě chodil externě na Žižkov, do Školy bytové tvorby, oddělení propagační grafiky. Neuspěl jsem dvakrát na přijímačkách na Umprum a našel si zaměstnání v ryteckých družstvech. Nejdříve v Uměleckých řemeslech, kde jsem dělal vpodstatě nádenickou práci s pilníkem při ražbě medailí, prostě pomocné práce. Po vojně jsem se dostal do ryteckého družstva Znak. Na průmyslových rytinách nebylo nic výtvarného, ale během roku jsem se naučil trochu víc z oblasti jiné rytecké techniky ku prospěchu pro můj další vývoj. Potom mi přišel začátkem roku 1960 dopis od ředitele turnovské školy, že Tiskárna bankovek hledá nějakou omladinu, abych se tam šel představit. Ukázal jsem svoje práce, vyryl zkušební rytinu (figurální detail ze staré ruské storublové bankovky) a stal se zaměstnancem tiskárny na dobu čtyřiceti let. Později jsem se současně věnoval rytí známek.

To je neuvěřitelné pracovní tempo. Během té doby jste se vedle svého zaměstnání, kde jste se rytecky podílel na bankovkách a jiných ceninách, zároveň stal rytcem několika set poštovních známek…
Tak jako Schmidt, Mráček, Jirka i já jsme pracovali pro Státní tiskárnu cenin. Na volné noze byl Goldschmied, Švengsbír, Herčík, Housa. Teprve když jsem odešel do důchodu v roce 2000, jsem se věnoval pouze rytině poštovní známky.

Obstojí do budoucna ocelorytina vedle levnějšího ofsetového tisku?  A zároveň potřeba dopisních známek se zmenšuje, co s tím?
Vidím to tak. Pokud si stát bude chtít zachovat kulturní úroveň poštovní známky a bude ji svým způsobem dotovat, tak ano. Dosud se tak neděje, zatím Česká pošta svým provozem vydělává a disciplínu ryté známky je schopna realizovat. Ale pokud převáží jen úzce komerční hledisko ... Jsou pochopitelně státy, které rytinu pěstovaly a už od ní ustoupily. Je to škoda.

Kde ještě známková rytina žije?
Nemám velký přehled. Na Slovensku, v omezené míře ve Švédsku, Norsku, Dánsku, Polsku, něco snad vytisknou ještě v Německu. V USA snad taky něco, tam je to zase ovšem jednodušší, protože příprava vůči nákladu dělá menší procento, je tam mnohonásobně více obyvatel než u nás.

Jak to vypadá s novou generací rytců?
Nesleduji to, ale zájem o rytinu je úměrný možnosti uplatnění. Pokud byla v 19. století ještě reprodukční technikou, byl počet rytců velký. Postupně s modernějšími postupy se to mění, některé státy rytinu neuplatňují ani na bankovkách. Například u švýcarského franku je už návrh převeden do hlubotiskové techniky, ale pomocí počítače, tóny barev jsou vyjádřeny ve skladbě takového minirastru, který nese určitý tón. To se přenese do tiskové formy leptáním nebo třeba laserem apod.

Která je Vaše poslední známka?
Je to fragment z Cranachova původního velkého oltáře. Mám ještě rozpracovány další věci, například svatou Kateřinu od Veronese pro sérii Pražský hrad.

Jaké umění máte rád a máte případně čas se zajímat o umění současné?
Sleduji je v omezené míře, jak čas dovolí. Více tíhnu ke srozumitelnější tvorbě, i když moderní věci mi nejsou cizí, ale musí mi nějakým způsobem zachutnat. A těch věcí, které mi zachutnají, nebývá mnoho.

Co Vám rytina přináší, jaké uspokojení?
Už od mládí jsem na tom postavil celé své zacílení. Podařilo se mi to a jsem rád, že jsem se v životě našel. Uvědomuji si, že mám štěstí, že mohu dělat něco, co mě celý život baví. A to se nestává tak často.

Zvolil byste si stejnou profesi?
V každém případě…

Miloš Ondráček se narodil v roce 1936 v Praze, kde dosud žije a tvoří. Během více než padesátileté tvůrčí činnosti se rytecky podílel na pěti zahraničních a dvanácti tuzemských bankovkách, je autorem cca 480 poštovních známek po celém světě a mnoha dalších rytin FDC i rytin pro cenné papíry. Je držitelem mnoha domácích i mezinárodních ocenění za grafickou tvorbu a za tvorbu rytin poštovních známek a bankovek.

(Obr. z vernisáže výstavy M. Ondráčka v Poštovním muzeu v Praze - obr. nahoře: M. Ondráček s manželkou).